Pohádky - Motýli od motýlího keře

04.03.2022

Vysoko nad oblaky, kam se někdo jen tak nedostane, a něco by tam jen tak nečekal, se nacházelo cosi kouzelného, cosi překvapivého. Nad oblaky se tyčilo království. Nebylo však jen tak nějaké. Bylo to pohádkové království,
v jehož středu stál obrovský zámek, čítající tisíce věží. A v tomto zámku nežili lidé, jak bychom očekávali. Žili
v něm docela jiní tvorečkové. Tvorečkové, s alabastrově bílými křídly, kterým říkáme motýli. Bylo jich tam nespočet. Létali kolem sebe, jeden vedle druhého, prolétávali královstvím, a na zámku žila také jejich královna. Motýli víla, která dohlížela nejen na celé motýlí království, také ale na svět rostlin, hmyzu a zvěře na zemi. Společnost jí vždy dělala také její kouzelná duhová hůlka, se kterou konala zázraky. Motýlí víla byla spravedlivá, a proto svou kouzelnou duhovou hůlkou pomáhala jen těm, kteří měli dobré srdce a pomáhali ostatním. Jak tomu bylo i v případě keře, který rostl na rozkvetlé louce nedaleko vesničky Motýlkov. Byl to krásný velký keř, který
v Motýlkově rostl už několik desítek let. Po zimním spánku, s prvními jarními dny, se tento keř obalil tmavozelenými listy, které poté v létě ozdobily dlouhé klasy květů nejrůznějších barev. Od modré, červené, přes odstíny fialové, růžové až po barvu sluníčka. Květy moc krásně voněly. Svou vůní připomínaly vůni šeříku.

Keř v Motýlkově miloval slunce, a proto se dotykům jeho paprsků také každý den dlouze vystavoval. Točil ke slunci všechny své listy a květy, aby získaly sílu pro další růst. Čas od času se však motýlímu keři zastesklo. Na louce

v Motýlkově stál totiž jen on sám. Jen on sám, motýlí keř. Každý den k němu sice přilétali nejrůznější broučkové, včeličky, čmeláci, kteří se přilétli posilnit nektarem z květů. S žádným z nich si však motýlí keř nepopovídal. Měli totiž jinou řeč. Den za dnem tedy plynul a keř byl stále sám a sám.

Nastal další z mnoha krásných letních dnů, kdy se keř vyhříval na slunci a jeho květy zářily barvami široko daleko. Když v tom se na nebi začalo vznášet tisíce krásných tvorečků se sněhově bílými křídly. Tvorečkové se nechali unášet větrem, poletovali mezi obláčky, až se pomalounku snesli na zem na keř, jehož omamnou vůni cítili již z nebes. Byla to nádhera! Sněhově bílá nádhera. Po usednutí tvorečků na keř bylo patrné, že se jedná
o motýly.

Kde se ale tak najednou vzali? A proč zrovna v době, kdy bylo keři nejsmutněji? To motýlí víla. Motýlí víla pomohla smutnému a opuštěnému keři, který s radostí rozdával každý den svůj nektar z květů. Víla mávla svou kouzelnou duhovou hůlkou a zázrak byl na světě. Motýlci si s keřem ihned porozuměli. Měli totiž stejnou řeč.
Od toho dne tak kolem keře poletovali nejen broučkové, včelky a čmeláci, ale také andělsky krásní motýlci,
pro které se stal keř novým domovem. Z obyčejného keře se tak stal keř motýlí. Motýlci byli šťastní, že mají nový domov. Poletovali proto neustále sem a tam, z jednoho květu na druhý a byli ze všech barev v přírodě okouzleni. Ještě nikdy se s něčím takovým nesetkali. V království nad oblaky totiž žádné barvy nebyly. Vše bylo jen alabastrově bílé. Motýlci proto zatoužili mít takové krásné barvy i na svých křídlech.
Povedlo se to motýlkům? Co všechno u motýlího keře v létě prožívali? A koho přitom potkali?
To se už, milé děti, dozvíte v těchto pohádkách. Tak hezky čtěte, nebo poslouchejte od svých rodičů, prarodičů motýlí příběhy.

Přeji vám pohádkové čtení.

Babočka paví oko a páv Bonifác

Motýlci v Motýlkově si vesele poletovali kolem motýlího keře, ke kterému se onoho dne snesli. Popíjeli nektar z květů, pohupovali se na listech nebo se jen tak vyhřívali na sluníčku. Motýlí keř vše sledoval a byl šťastný, že má kolem sebe tolik nových přátel.

Každý z motýlků měl nějaké jméno, či přezdívku, již když se snesl z oblak. Jedním z nich byl také motýlek, kterému se říkalo Babočka.

Babočka létal neustále kolem motýlího keře a pozoroval překrásné barvy jednotlivých květů. Nemohl se vynadívat. Stále dokola počítal, kolik barev keř vlastně má. Pořád se mu to ale nedařilo. Barev a jejich odstínů bylo mnoho. Babočka byl jako v barevném snu a rozhodl se, že se poletí podívat i do okolí, zdali existují ještě další barvičky. Rozloučil se tedy s kamarády motýly, motýlím keřem a rozletěl se do dáli.

Letěl přes louky, pole, lesy, potoky, rybníky, až přiletěl ke kopci, na kterém stál krásný zámek. Babočka byl krásou onoho zámku oslněn. Navíc okamžitě ucítil silnou vůni červených růží, které byly vysázené

v zámecké zahradě. Babočka neváhal, ihned se před zámkem na jednu z růží posadil a zabořil do ní svůj sosáček. Nektar byl tak slaďoučký, až Babočka úplně zapomněl na nějaké barvy. Přelétával z jedné růže

na druhou a rozhodl se také proletět velkou vstupní branou zámku, která, jak doufal, jej zavede na další místo plné květů. Proletěl tedy bránou, menším nádvořím, až se ocitl na dalším, o poznání však větším nádvoří. Místo květů ale na nádvoří spatřil obrovskou kovovou klec. Přiletěl tedy blíže, aby se podíval, copak v té kleci je.

A ejhle. V kleci spatřil velkého páva. Páva, který smutně hleděl ven přes mříže klece a přitom si povzdychoval.

"Achich. Achich ouvej. "

Babočka se posadil na jednu z mříží klece a tichým hláskem se páva zeptal:

"Proč jsi tu zavřený?"

Páv se ohlédl směrem, kterým uslyšel slabý hlásek, nikoho však nespatřil.

"Tady jsem. Přímo před tebou. Sedím na mříži," řekl o poznání hlasitěji Babočka.

Páv se tedy zadíval před sebe, až spatřil Babočku.

"Já jsem motýl od motýlího keře z Motýlkova a jmenuji se Babočka."

"Já jsem Páv. Bonifác jméno mé. Bydlím tady na zámku už dlouhá léta."

"A proč jsi zavřený v té kleci?" zeptal se Babočka páva.

"To také nevím. Vždy jsem žil volně v zahradě zámku. Mohl jsem si běžet, kam jsem chtěl, vesele se procházet

po zahradě. Jednoho dne mě ale správce zámku zavřel do této klece a já teď nemohu nikam."
"To je hrozné," řekl smutně Babočka.
"Ven mě pouští jen občas, když je na zámku hodně návštěvníků," zoufal si páv.

"Přece ale nemůžeš být zavřený jako ve vězení. Musíš mít volnost. To bych se na to podíval," řekl Babočka.

"Ale co chceš dělat, motýlku? Jsi přece tak malinký!"

V tom momentě si Babočka vzpomněl na slova Bonifáce. Správce jej pouští ven jen tehdy, pokud je

na zámku hodně návštěvníků.

"To je ono!" zvolal Babočka.

"Mám to! Neboj se, Bonifáci. Zachráním tě!" volal Babočka na Bonifáce a už letěl pryč z nádvoří zámku. Přeletěl rybníky, potoky, lesy, pole, louky, až doletěl zpět k Motýlímu keři do Motýlkova.

"Kamarádi, motýlci, musíte mi pomoct! Na zámku je v kleci zavřený páv a moc trpí."

"Musíte letět všichni se mnou! Čím více nás bude, tím lépe!"

Motýlci neváhali ani vteřinu. Nabrali vítr do svých křidýlek a už letěli s Babočkou ke kopci, na kterém stál zámek. Motýlkům se při letu krásně třpytila křidýlka, jak na ně dopadaly sluneční paprsky. Byla

to nádherná podívaná, které si nešlo nevšimnout. Takové množství třpytících se motýlů na nebi! Lidé

z okolí byli doslova očarovaní a šli za onou krásou až na kopec k zámku.

Správce zámku se nestačil divit, kde se najednou vzalo tolik lidí. Neváhal však ani vteřinu a okamžitě začal prodávat vstupenky. Návštěvníci si lístky ochotně kupovali a zároveň přišla také řada na Bonifáce, kterého pustil správce ven z klece. Plán Babočky se tedy zdařil.

Bonifác vyběhl radostně ven a ihned zamířil na zahradu plnou červených růží.

"Hurááá! Hurááá! Jsem zase volný!" zakřičel z plna hrdla a roztáhl svou vlečku plnou per s pavími oky.

"Moc ti děkuji, Babočko. Zachránil jsi mě. Jsi opravdový přítel."

Za tvou pomoc ti splním jedno přání."

"Ty umíš plnit přání?"

"Ano, ale pouze tomu, kdo udělá dobrý skutek!"

"Já, já..." ostýchal se babočka.

"Já bych si moc přál vypadat jako ty. Mít taková krásná oka na svých křídlech a červenou barvu jako růže, které

tu rostou všude okolo."

Páv opět roztáhl svou vlečku plnou per s pavími oky a řekl:

"Budiž se tak stane."

Nic se však nedělo...

Páv tedy opět roztáhl svou vlečku plnou per a soustředil se na přání. V tom okamžiku se za pávem objevila motýlí víla se svou kouzelnou duhovou hůlkou, kterou když mávla, objevila se na nebi duha a Babočkova křídla se začala měnit. Už nebyla čistě bílá. Získala barvu červených růží a také čtyři krásná paví oka.

"Moc ti děkuju, Bonifáci. Ani nevíš, jak jsem šťastný," řekl Babočka a vesele si prohlížel svá zbrusu nová křídla.

"A s novými křídly, Babočko, získáš i nové jméno. Od teď jsi Babočka paví oko."

Babočka byl přešťastný. Ještě jednou svému novému příteli poděkoval a přidal se ke svým motýlím přátelům na nebe.

Od toho dne se návštěvnost zámku zvýšila. Na zámek přicházelo stále více a více návštěvníků

a Bonifác tak už nikdy nebyl zavřený v kovové kleci.

Babočka paví oko

Babočka paví oko patří mezi denní motýly, je tedy aktivní ve dne a v noci spí.

Přední a zadní křídla jsou hnědá až hnědočervená, v rozích mají výrazné modravé skvrny.
Rozšířena je hojně po celém území České republiky.
Zimu přečkává v dutinách stromů, půdách či sklepích.

Babočka admirál a parník na řece

Mezi nejlepší letce od motýlího keře patřil bratr Babočky paví oko, také Babočka, který stále někde poletoval. Závodil s ptáky, kteří se proháněli na nebi, nebo jen tak prolétával nad poli a sledoval, co se děje pod ním.

V den záchrany páva Bonifáce se Babočka rozhodl na zámku zůstat a probádat okolí. Letěl tedy přes zámeckou zahradu, dolů z kopce, až se ocitl u řeky.

"To je ale paráda!" zakřičel radostně. U vody se mu moc zalíbilo. Přelétával z jednoho břehu na druhý. Sem tam si ve vodě smočil nožky nebo do ní zabořil svůj sosáček, aby se osvěžil. Potom usedl na břeh řeky

a v klidu se rozhlížel po hladině. Venku svítilo opět sluníčko, paprsky pronikaly do vody, hladina se krásně třpytila a sem tam se na hladině vynořila také rybka.

Babočka byl šťastný, jaké krásné místo objevil.

"Hu, hů. Hu, hů," ozvalo se z ničeho nic.

"Co to bylo?" vyplašil se Babočka. Podíval se vlevo, vpravo, nic ale nespatřil.

"Hu, hů. Hu, hů, " ozvalo se znovu mnohem hlasitěji.

Babočka se znovu rozhlížel do všech stran, až spatřil velký parník. Velký parník s komínem, který vydával ten prazvláštní zvuk.

Babočka byl parníkem ohromen a rozhodl se, že se na něj poletí podívat zblízka. Zamával tedy křidýlky

a už plachtil nad vodou směrem k parníku, přímo ke kapitánovi v samé špici parníku, kterému usedl na rameno. Na zádi parníku se vezli lidé, kteří zpívali, tancovali a veselili se.

Jak řeka tekla, jedna zatáčka střídala druhou, kapitán točil kormidlem doprava, doleva, Babočka sledoval cestu, cestující se dále radovali na zádi parníku. Sluníčko však začalo postupně zacházet za mraky, kterých bylo na obloze stále více. Zvedal se vítr a na řece se tvořily vlny. Jak se parník blížil k cíli své cesty, začaly se objevovat také blesky doprovázené mohutnými hromy a parník se nakláněl sem a tam.

"Co se to děje?" začali volat vystrašení cestující.

"Co když se převrátíme? My chceme zpátky!" křičeli jeden přes druhého.

"Zachovejte všichni klid. Vše bude v pořádku!" řekl nahlas kapitán.

Vtom udeřil blesk do vody, přímo před parníkem, a všichni začali křičet, včetně kapitána.

Babočka okamžitě vzlétl z jeho ramene.

"Pomóóóc! Pomóóóc! Zachraň se, kdo můžeš!" volal kapitán a utíkal, co mu nohy stačily, do své kajuty.

Babočka se divil, kam to kapitán běží. Neváhal však a chopil se svými křídly kormidla.

Cestující křičeli stále jeden přes druhého. Volali na kapitána. Ten však zůstával nadále zavřený ve své kajutě. Do toho se na obloze střídaly blesky jeden za druhým. Přestože byl vítr moc silný, Babočka se statečně držel dál kormidla.

Asi po dvaceti minutách jízdy zavolal jeden cestující:

"Podívejte. Támhle už je přístav! Jsme zachráněni!"

A skutečně. Na obzoru se objevily první loďky.

"Huráááá! Hurááá!" volali cestující.

Babočka pootočil z posledních sil kormidlo na pravobok a parník se začal točit směrem k přístavišti. Cestující udiveně sledovali točení lodi a nechápali, jak je to možné, když parník nikdo neřídí.

Parník se zastavil o břeh a všichni začali radostí tleskat.

"Jsme zachráněni! Stal se zázrak! Jsme zachráněni!"

Počasí se mezitím trochu umoudřilo a zpoza mraků začalo vykukovat sluníčko spolu s motýlí vílou, která Babočkovi svou kouzelnou duhovou hůlkou pomáhala. Sám by to motýlek samozřejmě nezvládl.

Unavený a promrzlý Babočka vzlétl z posledních sil nad kormidlo, aby se rozhlédl, kudy poletí zpět

do Motýlkova. V tom okamžiku se Babočkova křídla začala měnit. Najednou už nebyla sněhově bílá,

ale barvila se do barvy hnědé, kterou mělo dřevěné kormidlo parníku. Zároveň se na křídlech objevily také nové barvy. Modrá a červená. Jen na koncích křídel zůstalo Babočkovi pár bílých skvrnek. Jeho křídla získala barvy admirálské uniformy. Babočka tak získal, po svém statečném výkonu, admirálskou hodnost. Zároveň se na jeho křídlech objevil černý plášť, který jej měl zahřát při cestě nazpět.

"To máš za své hrdinství, Babočko! Jsem na tebe moc pyšná!" volala motýlí víla z nebes.

"A od teď jsi Babočka admirál."

Babočka admirál

Babočka admirál je jeden z největších denních motýlů.

Rozpětí křídel činí okolo 5-6 cm.
Na tmavě hnědých křídlech se nachází oranžové až červeně zbarvené pruhy, na krajích obou párů křídel drobné modré skvrnky, a na předních křídlech bílé skvrnky.
Žije na loukách, zahradách a okrajích lesů.

Babočka bílé C a netopýřice Cecilka

Bezpochyby nejzvědavějším motýlkem z celého motýlího keře byl Babočka s krásně vykrajovanými okraji křídel, které ostatní motýlci neměli. Tento Babočka se ostatních motýlků stále na něco vyptával.

"A proč jsme všichni bílí? A proč je nebe modré? A jak žijí ostatní zvířátka z Motýlkova?" ptal se neustále. Vše ho totiž zajímalo, vše chtěl vědět.

Motýlci byli z jeho otázek unavení. Vždy jen mávli svými křídly a uletěli na jiný květ motýlího keře, jen
aby se zvědavého Babočky zbavili. Babočka s krásnými křídly se tedy jednoho dne rozhodl, že poletí zpět do nebe do motýlího království, odkud přiletěl, a tam se vše dozví. Nasál si do sosáčku velké množství nektaru z květu, aby byl před cestou posilněn, a vyrazil směrem k nebi. Vyletěl nad motýlí keř, nad stromy v Motýlkově, až už byl výš, než ten nevyšší smrk. Vesele si letěl vzhůru, přitom si prozpěvoval a těšil se,
až se v nebi od motýlí víly všechno dozví.

Sluníčko, které babočce svítilo celou dobu na cestu, však začalo pomalu zacházet za obzor. Obloha tmavla
a babočka přestával vidět na cestu.
Co teď budu dělat? Jsem tak daleko od svého domova. Tma tu bude za chvíli. Co si jenom počnu? Začal se Babočka právem obávat. Mám přece bílá křídla. Budu snadná kořist. Každý mě v noci uvidí. Uvědomil si motýlek a už letěl zpátky dolů, do Motýlkova k Motýlímu keři.
Sluníčko mezitím schovalo své poslední paprsky, zašlo za obzor a na nebi se začaly objevovat první hvězdy.

"Fííí, Fíííí," ozvalo se najednou ve vzduchu.
"Fííí, Fííí."
Co to je? divil se Babočka.
"Fííí, Fííí. Já jsem Cecilka. Netopýřice Cecilka. A mám velký hlad!"
Babočka se vyděsil.
"Motýlku, jsi můj. Po celém dni mám velký hlad. Fííí. Fííí."
Ona má hlad. Ona má hlad. Sní mě. Je se mnou konec. Co budu dělat?
"Počkej, Cecilko. Nemůžeš mě sníst!"
"A proč by ne?"
"Nejsem jen tak obyčejný motýl. Dostal jsem důležitý úkol, který musím splnit."
"Aha, aha. Tak mluv. Rychle mluv, nebo tě hned sním."
Nebo si snad vymýšlíš?"
"To ne!"
"Vyslali mě lidé z Motýlkova. A...a...a...poslali mě do nebe, abych zjistil... Abych zjistil, jaké bude zítra počasí."
a celý se orosil, zdali této báchorce Cecilka uvěří.
Kupodivu to ale začalo netopýřici zajímat.

"Počasí to je důležitá věc. Sama to moc dobře vím. Někdy v noci prší, je bouřka, vítr a já nemohu lovit, přestože mám veliký hlad. Kdybych věděla, jaké bude počasí, mnohé by mi to usnadnilo. "
"Přesně tak!" přikyvoval Babočka Cecilce.
"To máš tedy důležitý úkol. Dobře. Pomůžu ti a sním tě až potom."
"Uf!" oddychl si Babočka. Tak alespoň získám čas, abych vymyslel, co dál.
"Chytni se mých křídel, motýlku. Létám mnohem rychleji než ty. Spolu budeme v nebi dříve."
Babočka se tedy opatrně přiblížil k netopýřici, přichytil se nožkama jejích křídel a už spolu letěli noční oblohou směrem k nebi.
Letěli dlouho. Celou noc. Nebe bylo daleko.

Na Babočku se ale po čase usmálo štěstí. V dáli na obzoru si všiml, jak začíná svítat.
Sluníčko se začíná probouzet. Jsem zachráněn, radoval se Babočka. Netopýři jsou noční živočichové.
A skutečně. Sluníčko vyslalo na nebe své první paprsky, které Babočku a Cecilku silně ozářily.
"Au! Au! To bolí!" vykřikla Cecilka. Babočka se rychle pustil jejích křídel a Cecilka letěla okamžitě střemhlav dolů. Babočka byl zachráněn. Slunce však ozářilo Babočku dalšími paprsky. A to tak velkou silou, až se
na křídlech motýla zatřpytily barvy slunce. Hnědá, žlutá, oranžová.
"Jako vzpomínku na dobrodružnou noc získáš na křídlech také tečky v barvě noci," volala na motýlka motýlí víla
z nebes.
Zespodu obou křídel ti bude také vtištěno písmeno C. Písmeno C, které ti bude připomínat netopýřici Cecilku. Nebezpečí, kterého se máš příště svým nezodpovědným chováním vyvarovat. Budiž ti to ponaučením!"

Babočka bílé C

Babočka bílé Cje denní motýl s hluboce vykrajovanými okraji křídel.
Křídla mají červenohnědou barvu s černými skvrnami, na rubu zadního křídla se nachází bílá či žlutobílá skvrna tvarem připomínající písmeno C.
Žije na okrajích lesů, loukách, zahradách a pasekách.
Jedná se o hojný druh, který v horách vystoupá až do nadmořské výšky 2000 m.

Babočka osiková, křižák a Lucinka

"To je ale krásný den. Létám si tam a sem. To je ale krásný den..." prozpěvoval si další z Baboček, který poletoval kolem motýlího keře. Sem tam zaletěl také na louku, kde se napil z kapiček rosy na trávě, a lákal ho také nedaleký les, ze kterého byly cítit rostoucí houby. Vůně hříbků, bedel, lišek, holubinek. Babočka

se tedy rozhodl podívat, jak houbičky v lese rostou. Přitom si stále prozpěvoval: "To je ale krásný den. Létám si tam a sem. To je ale krásný den..."

Jen co Babočka proletěl kolem prvních vysokých smrků na kraji lesa, z dálky cosi najednou zaslechl:

"Pomóóóc! Pomóóóc!"

Babočka přestal zpívat a zbystřil.

"Pomóóóc, pomóóóc! Zachraňte mě." ozvalo se znovu.

Babočka neváhal a okamžitě se vydal za hlasem volajícím o záchranu.

"A kde jsi?" volal Babočka při cestě za hlasem.

"Pomůžu ti!"

"Tady! Tady jsem!" ozval se něžný hlásek zpoza vysokých smrků.

"Prolétala jsem lesem a zachytla se v této obrovské pavoučí síti. Moc se bojím," pokračoval něžný hlásek.

"Zachráním tě!" volal Babočka, opřel se křídly o vítr a letěl směrem ke smrkům.

Tam spatřil obrovskou pavoučí síť pavouka křižáka, v jejímž středu se strachy klepala noční motýlice.

"Ahoj, já jsem Babočka."

"A jak se jmenuješ ty?""Já jsem noční motýlice Drobnička a jmenuji se Lucinka," řekla kráska s žluto-růžovo-

bílými křídly.

"Pomůžeš mi dostat se z té sítě? Pavouk se může vrátit každou chvíli."

"Samozřejmě," vyhrkl ze sebe Babočka, který byl krásou Lucinky okouzlen, a snažil se pavučinu rozplétat.

Křídla Lucinky však byla k pavučině přilepená. Babočka se snažil ze všech sil, pavučinu se mu však nedařilo rozplést.

"Jsi hodný, Babočko. Ze sítě se ale nedostanu. Křižák tu bude každou chvíli. Už se stmívá. Uteč, nebo si dá křižák

k večeři i tebe!"

"Nenechám tě tady, Lucinko! Zachráním tě!"

"Vzpomeň si na černý pláštík Babočky admirála," zavolala tichým hláskem z oblak motýlí víla.

"Děkuji ti, motýlí vílo!"a už letěl, co mu křídla stačila k motýlímu keři do Motýlkova.

Když Babočka k motýlímu keři doletěl, všichni motýlci už spali. Potichounku se přiblížil k Babočce admirálovi, který získal za své hrdinství na lodi černý pláštík. Opatrně mu pláštík sejmul z jeho křídel

a rychle letěl zase zpět do lesa.

Lucinku už ale neslyšel plakat a bál se, jestli jí křižák neublížil. Mával tedy křídly, jak nejrychleji to šlo.

"Lucinko, Lucinko! Už jsem zpátky," volal Babočka.

"Opravdu ses vrátil? Neopustil jsi mě?"

"Vždyť jsem slíbil, že tě zachráním!" a přiletěl k pavoučí síti.

Vtom se však na samém okraji obrovské pavučiny objevil křižák, který se vrátil z lesa.

"Výborně! Večeře na mě čeká. To si smlsnu. A hned dvě dobroty najednou." radoval se křižák a vyrazil směrem k Lucince a Babočce, jejichž světlá křídla ve tmě zářila.

Babočka rychle roztáhl černý plášť od admirála a přehodil jej přes sebe a Lucinku. Oba motýlci byli ve tmě najednou neviditelní.

"To jsem blázen? Kde je má večeře?" divil se křižák a začal vztekle pobíhat po pavučině sem a tam.

"Teď jsme schovaní a já mám čas, abych ti křidýlka ze sítě rozpletl. Neboj se!" pošeptal Babočka Lucince.

Křižák mezitím dále pobíhal po pavučině a nahlas si remcal:

"Jsem už starý a bláznivý! Jsem už starý a bláznivý! Mám tuze velký hlad! Tuze velký hlad!"

Mezitím se Babočkovi povedlo uvolnit poslední vlákénko sítě z křídel Lucinky.

"Copak to támhle svítí uprostřed pavučiny?" všiml si najednou křižák bílých okrajů křídel, které vykukovaly pod pláštěm, a rozběhl se doprostřed pavučiny.

Naštěstí už ale byla křídla Lucinky volná, a tak mohli motýlci pod pláštěm společně vzlétnout.

"Vrať se! Vrať se, večeře! Mám hlad!" volal křižák směrem vzhůru.

Babočka s Lucinkou se už ale radostně vznášeli mezi stromy. Lucinka byla zachráněna.

Společně usedli na zem pod křemenáč osikový, který z dálky krásně voněl.

"Moc ti děkuji, Babočko. Jsi můj zachránce," řekla Lucinka a políbila Babočku na tvář.

Vtom se nad Babočkou objevila silná zář, která zářila snad všemi barvami, a křídla Babočky se začala měnit. Tmavla a tmavla, až úplně zčernala. Jen okraje zůstaly bílé. Křídla vypadala přesně tak, jak je křižák zahlédl na síti. Barevné světlo na nich však ještě vyčarovalo nad bílými okraji modré puntíky.

"To je krása!" zvolal Babočka.

"To nejspíš zapůsobil ten tvůj polibek, Lucinko," a začervenal se.

Motýlí víla se shora jen usmála a mrkla na svou kouzelnou duhovou hůlku.

"Ta krásná křídla jsi získal za své hrdinství, Babočko. Zachránil jsi mě před křižákem."

Babočka se usmál a byl šťastný.

"Teď máš krásná křídla, která vypadají jako ten plášť, který nás zachránil. Budu ti říkat černopláštník. A jelikož stojíme pod křemenáčem osikovým, budeš Babočka osiková. Babočka osiková černopláštník!" usmála se také Lucinka a měla radost, jak to všechno hezky vymyslela.

Pak se motýlci vzali za ruce a už spolu letěli, pěkně jeden vedle druhého, noční oblohou plnou hvězd kamsi do dáli, kam je jejich křídla nesla.

Babočka osiková

Babočka osiková je velký, tmavě hnědý motýl s krémovým lemem křídel.

Hojný motýl v České republice.
Vyskytuje v lesích, sadech a zahradách.
Nazývá se také Černopláštník, pro jeho tmavá křídla.
Rozpětí křídel činí 55-80mm.

Babočka síťkovaná a kapřík Vilík

Nedaleko zámku, kde prožil svůj příběh Babočka paví oko a Babočka admirál, čekalo velké dobrodružství i Babočku ze všech nejmenší, které ostatní motýlci říkali Benjamínek.

Benjamínek se po osvobození páva Bonifáce vydal s ostatními motýlky zpět do Motýlkova. Při cestě do domova se mu však zalíbilo u nedalekého rybníka, nad kterým motýlci prolétávali. Rozhodl se proto,

že se od motýlků oddělí a poletí se podívat blíže k rybníku, u kterého bylo hodně veselo. Všude okolo rybníka stáli lidé a ve vodě pobíhali muži v holínkách a zelených pláštěnkách.

Co se to tam děje? A proč je v rybníku tak málo vody? Divil se Benjamínek.

"Výlov rybníka budiž zahájen!" řekl nejvyšší ze všech mužů, rybář Hubert.

"Bravo! Bravo!" jásali lidé kolem rybníka.

Benjamínek byl zvědavý a pozoroval dál, co se bude dít.

Ve vodě se plácaly ryby, které nemohly kvůli nedostatku vody nikam plout.

"Zachraň nás!" ozvalo se najednou z rybníka.

"Motýlku, pomoz nám. Chtějí nás všechny vylovit a převézt do sádek. Skončíme na talíři!" řekl kapřík Vilík.

Babočka se vyděsil.

"Jak vám ale mohu pomoci?"

"Musíš něco vymyslet!"

"Já jsem ale Benjamínek. Nejmenší ze všech baboček."
"Jsi naše poslední naděje, Benjamínku. Jinak je s námi konec!"
"Já to ale nedokážu. Jsem moc malý," řekl Benjamínek.

Kapřík Vilík se na Benjamínka smutně podíval. Pak sebou přestal plácat ve vodě, jen klidně stál na místě, smířen se svým osudem.

Benjamínek se vylekal.

"Kapříku, Vilíku!" volal Benjamínek. "Probuď se!"

Co já budu jenom dělat? Jak mohu rybkám pomoci? Povzdechl si Benjamínek.

Pak nabral vítr do křídel a letěl raději zpět do Motýlkova.

Při letu do domova ho však stále pronásledovaly smutné oči kapříka prosícího o pomoc.

"Nemohu jen tak uletět a nechat rybky ve štychu!" řekl Benjamínek nahlas a rozletěl se zpět k rybníku.

To už sledovala z nebes Motýlí víla, která mávla svou kouzelnou duhovou hůlkou, a Babočka tak nabral

do křídel mnohem větší rychlost. V mžiku byl zpět u rybníka.

Rybáři však mezitím vylovili většinu ryb.

"Jsem tu zpět. Jdu vám pomoci!" zavolal Benjamínek na ryby ve vodě.

"Už je pozdě. Moc pozdě," řekl smutně kapřík Vilík.

"Rybáři nás už všechny chytili do sítě."

S tím se však Benjamínek nechtěl smířit a vykřikl:

"Mám to!"

"Nesmíte jen nehybně stát. Naopak. Musíte plavat. Všechny najednou a stejným směrem!"

Všechny ryby však dál nehybně stály na místě. Jakoby neslyšely.

V tom začal kapřík Vilík z posledních sil mávat ploutvičkami směrem do rybníka.

Rybky se na něj překvapeně dívaly.

"No tak, rybky. Plavte!" pobízel je Benjamínek.

Rybky po sobě zmateně pokukovaly a pak začaly kapříka opatrně napodobovat.

"To je ono! Jen tak dál!" volal nadšeně Benjamínek.

"Co se to děje s těmi rybami?" začal se divit rybář Hubert.

"Takhle se přece normálně nechovají!"

Síla všech ryb byla ohromná. Chtě nechtě se tedy síť posouvala zpět do rybníka, pryč od břehu.

"To jsem z toho janek. Chlapi, držte pevně ty sítě!" zavolal Hubert na rybáře.

To už ale bylo pozdě. Síť se protrhla, ryby vplavaly zpět do rybníka a radostí začaly skákat nad hladinu.

"Hip, hip, hurá! Hip, hip, hurá!" volali nadšeně diváci a začali tleskat.

Rybáři kroutili nevěřícně hlavami, jen Hubert se začal z plna hrdla smát a řekl:

"Ryby dnes vyhrály! Dejte dolů stavidlo, ať mají zase dostatek vody."

"Jste zachráněny." volal na rybky vesele Benjamínek.

"To díky tobě, Benjamínku. Zachránil jsi nás. Moc ti děkujeme." volaly rybky.

"Jsi sice malý vzrůstem, ale velký svým srdcem." řekl kapřík Vilík a Motýlí víla z oblak souhlasně přikývla. Mávla svou kouzelnou duhovou hůlkou a vtom momentě se Benjamínkova bílá křídla změnila v křídla černá, přes která jako by byla natažena velká hnědá síť.

"To máš za své hrdinství. Za svůj dobrý skutek." řekl kapřík Vilík.

"Hnědá síť přes křídla ti bude připomínat naši dnešní záchranu z rybářské sítě."

A od toho dne byl malý, slabý Benjamínek minulostí. Nyní už byl odvážnou Babočkou síťkovanou.

Babočka síťkovaná

Babočka síťkovaná je nejmenší babočka v České republice.

Rozpětí křídel činí 28-40 mm.
Hnědá křídla s bílými, žlutými a černými poli.
Běžný denní motýl v České republice.