Životopisné dílo - Naděnčin domov

17.10.2018

Naděnčin domov

Člověku lze vrátit svobodu,
všechna občanská práva,
lze jej hmotně odškodnit,
ale již nikdy nelze beze stopy zahladit jizvu po ráně,
kterou utrpěla jeho lidská důstojnost...
Naděžda Hniková

Tato těžká doba, plná lidského bezpráví u nás trvala přes čtyřicet let. Přestože mnoho z nás tuto dobu již nezažilo, neměli bychom ji přehlížet, jakoby nikdy neexistovala. Socialismus skončil přeci jen relativně nedávno, před dvaceti osmi lety. Tato doba tedy není tak nepředstavitelná, jako například období starověkého Řecka a Říma, Mezopotámie či období středověku. Často se totiž setkávám s mladými lidmi, kteří ani netuší, že v České republice někdy panoval socialismus. Případně to vědí, ale absolutně je to nezajímá. Třetí variantou jsou mladí komunisté, kteří si nejspíš přečetli dílo od Karla Marxe, Komunistický manifest, ve kterém je hlavní myšlenkou rovnost všech lidí. Což v praxi znamená bohatým brát a chudým dávat. Ale to přeci není spravedlivé... Navíc tzv. rovnocennost všech lidí nemůže fungovat v praxi. Tito chytráci, kteří své názory často veřejně vykřikují, nejčastěji v den vzpomínky na oběti komunismu, tedy 10. května, asi vůbec netuší, že sám Karl Marx, pocházel z vysokých a bohatých kruhů. Kázal tedy vodu a pil víno, jak říká jedno české přísloví, které si myslím plně vystihuje jeho jednání. Proto také doufám, že se mladí lidé budou vzdělávat a více zajímat o historii naší země. Není přeci možné,
aby vzdělaný a chytrý člověk dopustil návrat této doby plné příkoří.

Lidé vždy neměli štěstí jako my, kteří žijeme v této době. V době svobodné, nikým a ničím neohrožené. V moderní etapě 21. století. V minulém století tomu však bylo jinak. Nejprve světem otřásla první světová válka v roce 1918 a po dvaceti letech válka druhá v čele s Hitlerem, která přinesla více než 60 milionů obětí. Netrvalo dlouho, volby po válce vyhrála komunistická strana
a v Československu začal panovat socialistický režim. Vyvražďování národa vlastním lidem, boj Čechů proti Čechům. Nelehká etapa, která nepřála vzdělaným a úspěšným. Zabavovala jim majetek, zavírala je do vězení a zbylé členy jejich rodin nechala pronásledovat tajnými agenty StB. Proti tomu dělnická třída a lid manuálně pracující byl oslavován.

Hlavním cílem mé knihy je nedopustit, aby toto období plné temna, upadlo v zapomnění a také pokud možno předejít tomu, aby se někdy v budoucnu vrátilo zpět. Naděnčin domov vznikl
na základě vyprávění skutečných příběhů osmasedmdesátileté dámy, paní Naděždy, která dobu socialismu zažila a byla ochotná o ní se mnou hovořit. Paní Naďa měla už dlouhou dobu koupený deník, do kterého chtěla zapsat svůj životní příběh. A to především pro svá vnoučata, aby nikdy nezapomněla, jakými hrůzami si musela se svou rodinou projít...Pokoušela se již několikrát začít zapisovat své vzpomínky, avšak právě každá myšlenka na těžké dětství, vůbec na celý život, který jí stavěl do cesty jen samé překážky, jí vháněl slzy do očí. Tato dáma se tedy obrátila na mě. Byly jsme na to dvě. Ona vyprávěla a já bedlivě zapisovala každé její slovo. Nakonec jsme to všechno zvládly, a proto také vznikla tato kniha, která má pro mě neocenitelnou hodnotu a doufám,
že bude mít i pro vás, milí čtenáři.

Bedlivě tedy čtěte a nezapomeňte, že podobný osud mělo mnoho lidí na našem území, možná právě i vaše babičky, dědečkové nebo dokonce rodiče.

Autor: Anna Marešová

Rozpřažené ruce mých rodičů

Jedna moudrost říká, že datum narození je jen náhodilé datum v kalendáři, které rozhodně není mezníkem našeho života a ani nemůže být. Je to však pravda? Nejsou naše životy přece jen předem dány? Předurčeny? Mezník mého bytí střídaly slzy radosti a slzy velkých bolestí. Moje dětství bylo krásné. Seděla jsem na růžovém obláčku, vysnila si svůj život a pode mnou byly rozpřažené ruce mých rodičů, připravené mě kdykoli chytit, abych si neublížila. 6. září roku 1949 však najednou nebyly a já nejen spadla na tvrdou zem, ale ještě jsem se propadla do hnusného bahna. Ptáte se proč? O tom vám chci vyprávět. Především proto, abyste pochopili moji bolest
nad tím, že jsem nemohla nic vystudovat, přestože byla má ctižádost až chorobná. Musím tedy začít od mého raného dětství.

Poprvé jsem světlo světa spatřila 14. listopadu roku 1936, bylo to těsně před polednem v sobotu,
v domě rodičů mého tatínka ve Smiřicích nedaleko Hradce Králové. U mého porodu asistovala porodní bába, jak to bylo tenkrát zvykem. Byla to paní Plecháčová, která pomáhala rodit shodou okolností i mého otce Františka. Maminka s tatínkem mi dali jméno Naděžda. Toto jméno nemám dodnes ráda a netuším, proč mi ho rodiče vlastně vybrali. Nebyli totiž žádní rusofilové, takže skutečně nevím, který chytrák je přesvědčil, aby takhle pojmenovali své jediné dítě. Je to docela paradox, mít jméno ruského původu, když právě Rusko, tehdejší Sovětský svaz a vůbec celou dělnickou třídu, tak moc nenávidím.

Má maličkost

Ateliérová fotografie z dětství

Maminka Marie

Moji rodiče se do Smiřic přestěhovali ze Sadské, kde spolu ze začátku svého vztahu bydleli. Přestěhovali se do bytu na Ohradách k rodině Mazáků. Hlavním důvodem jejich stěhování byl fotografický ateliér. Ten zakoupil děda mému tatínkovi, jelikož se vyučil fotografem. Byl to už zavedený ateliér v samém centru Smiřic, stál na rohu náměstí na Palackého třídě, přesně naproti továrně Malburg. Dříve byla budova ateliéru zájezdním hostincem a začátkem 20. století se stala obytným domem. V okolí se nacházely obchody, úřady a základní škola. Lidé ze sousedních vesnic tedy jezdili neustále kolem. Nesmíte se však mýlit, že byl ateliér mému otci věnován jen tak. František ho musel splácet několik let. Bylo to v té době vůbec velmi těžké. Otcovi rodiče na tom nebyli finančně příliš dobře, měli celkem čtyři děti, a tak samozřejmě nemohli každému z nich dopřát to nejlepší.

Můj děda se vyučil lakýrníkem a malířem písma a babička byla v domácnosti. Nebyla to žena zlá, naopak si se mnou často hrála a také mě hlídala, když byli rodiče třeba na návštěvě u známých. Byla ale jiná. Jiná, než klasické babičky. Zkrátka taková studená, jak já říkám. Moc se se mnou nemazlila, a tak jsem nevěděla, jak se k ní chovat. Při vaření měla vždycky všechno přesně spočítané, aby s dědou finančně vyšli. Byla to praktická žena. A tak tomu odpovídala i chuť jídla, které tak výhodně připravovala. Studená babi, jmenovala se Marie, byla tenká jako proutek
a měřila asi metr padesát. Vlasy měla vždy pečlivě schované pod šátkem, aby jí nepřekážely
při práci. Děda byl naopak mohutný. Mimo to i dost přísný. Vždycky když zapráskal vousama, které měl vytočené jako Franz Josef, a k tomu se ještě přísně podíval, každý ho ihned na slovo poslechl. Pamatuji si, že jsem z něj měla jako malé dítě skutečně respekt. Není tedy asi divu, že jsem k tátovým rodičům nejezdila moc ráda. Vůbec nejšťastnější jsem byla, když mě naši odvezli k mé druhé babičce, také Marii, ale pro mě vždy Marušce. Byla přesný opak. Babička sluníčko. Stále se smála, výborně a poctivě vařila a byla to má důvěrnice. Mohla jsem jí svěřit každé své tajemství.

Děda (František Hnik starší)

Babi (Marie Hniková)

Maruška Synková - Paterová (babička)

Přestože to byla fuška, táta si ateliér dozařídil ke své plné spokojenosti, a časem se mu začalo dařit. Byl velice šikovný. Měl dokonce i vlastního učedníka Josefa Valentu, který mu pomáhal. Já jsem na něj vždy s oblibou volala: "Joska, koska, rákoska." Samozřejmě jsem za to byla od tatínka kárána. Nebylo to slušné. Učedník mě měl ale rád a věděl, že to nemyslím zle. Byla jsem ještě přeci malá holka.

Pepovým hlavním úkolem bylo chodit každý den časně ráno pro klíče od ateliéru, ve kterém musel být již na sedmou hodinu, aby vyvětral a pak zatopil. Maminka chodila mému tátovi
do ateliéru také pomáhat a často jezdila i sama do okresního města Hradce Králové, když bylo potřeba něco zařídit. V tomto případě řekla vždy právě Pepovi, aby mě šel hlídat. "Jistě, paní,
a rád." řekl Pepa vždy s úsměvem a už uháněl, abychom si mohli promítat Disney obrázky. Myslím si, že měl dětské pohádky snad i raději než já. Vždycky byl natěšený jako malé dítě. Přinesl k nám plátno a nekonečné promítání kreslených obrázků mohlo začít.

Smiřice, ve kterých jsme bydleli, byly v té době významným průmyslovým městem. Nacházel se zde Voženílkův mlýn, největší smiřická továrna Malburg, jejíž součástí byl nejen lihovar, ale také čistírna lihu, likérka, octárna, výrobna hořčice a dokonce i velkoobchod s vínem. Dále byla
ve Smiřicích lednice, kde se mohlo uskladnit až tisíc vozů ledu, ochotnické divadlo, státní statek
a zámek, kde se nacházela hospodářská škola. V tomto malém městečku, kterým protéká řeka Labe, jsem prožívala ty nejkrásnější okamžíky svého dětství. Byla jsem milovanou holčičkou svých rodičů. Moje maminka byla žena v domácnosti. V mládí se vyučila švadlenou, kterou pár let provozovala. Před mým narozením pracovala dokonce ve vyhlášeném salonu Modes Robes
v Praze. Byla skutečně velmi zručná a já jako malá holčička jsem tak měla stále nové šatičky, kabátky, čepice a k tomu vždy do barvy i botičky. Byla jsem jako malá princeznička.

Maminka bydlela během učení v Praze, kde chodily ženy vždy patřičně vymóděné, a tak musela být i naše celá rodina slušivě a čistě oblečená. Maminka mi kromě šití oblečení, kupovala hračky, a to především panenky. Asi jako každé malé holčičce. I když si dodnes myslím, že si je kupovala spíš sama pro sebe. Její rodiče neměli v dětství zrovna moc peněz, stejně jako rodiče mého táty
a tak měla tedy asi jen jednu nebo dvě. Mně osobně panenky a loutky vůbec nic neříkaly. Používala jsem je jen jako žáky ve třídě, ve které jsem učila. Od malička jsem totiž chtěla být kantorkou. Snad jediná panenka, kterou jsem měla skutečně ráda, byla Nána. Tahle panenka byla vysoká asi jako já a už v té době uměla otevírat a zavírat oči a také říkala: "Máma, máma".
To mě jako malou holčičku samozřejmě fascinovalo. Mnohem raději jsem měla ale stavebnice, což vyhovovalo zase mému tátovi, který si tak měl s kým hrát. Když viděl, jak ráda stavím
a skládám, koupil mi později Malého MERKURA, takže jsme montovali a šroubovali všechno společně.

Maminka před fotoateliérem s paní Klapkovou

Maminka (prakticky vždy v klobouku)

Šatičky ušité mou maminkou

Roky 1945 - 1948

Roky 1945-1948 byly roky plné pohody a krásného rodinného života. Jezdili jsme s rodiči pravidelně na dovolenou do Pece pod Sněžkou, Harrachova, Velké Úpy či Špindlerova mlýna.
A to jak v létě, tak v zimě. Tatínek byl neúnavný turista. Každý den jsme tak museli podstupovat nejrůznější tůry a výšlapy na vrcholky hor. Já jsem chodila na hodně kroužků, do kterých mě naši jako malou holčičku posílali. Chtěli zkrátka, abych byla hodně vidět, hlavně tedy tatínek. Ten by mě nejraději posílal i na kopanou. Když se tak nad tím zamyslím, nebylo to od nich z určitého pohledu moc prozíravé. Už v této době se totiž zasévala semínka nenávisti ze strany dělnické třídy.

Od malička jsem měla velký odpor ke všemu sladkému a naopak jsem milovala maso, uzeniny
a všechno kyselé či pálivé, co se dalo koupit. Vzhledem k tomu, že jsem byla v dětství strašně hubená a maminka se o mě bála, trpěla mi mou lásku k párkům a salámům, a dokonce mi občas
i ona sama přinesla do školy jeden takový dlouhý páreček s rohlíkem. Uzeniny kupovala maminka přímo v udírně u řezníka Černého ve Smiřicícha byly to ty nejlepší široko daleko. Poměr párek
k rohlíku mi samozřejmě nikdy nevyšel. Rohlík nějakým omylem vždycky zbyl. Byla jsem ale tak hloupá, že mi bylo líto ostátních dětí, které měly na svačinu třeba jen krajíc chleba, a tak jsem jim zbytek čerstvého rohlíčku, někdy i s tím párkem, dala. A to byla chyba... Stejně tak, když jsme jeli se třídou na školní výlet. Většina mých spolužáků byla z chudých poměrů, jejich rodiče byli rolníci nebo dělníci ze Škodovky, a tak nedostávali žádné kapesné, a to ani když jeli na čundr. Já jsem měla ale vžycky něco v kapse, a tak jsem jim třeba tu zmrzku nebo lízatko koupila ze svého.

Nezjištně jsem dětem pomáhala třeba i s úkoly z matematiky nebo českého jazyka. Byla jsem zkrátka naivní a netušila, jak dokáží být děti zlé a závistivé . To ale netrvalo dlouho...

Výlet na Kunětickou horu

Vysoké Tatry – lanovka na Hrebienok

S přáteli u Kunětické hory

Co si budeme povídat, děti jsou totiž taková zvířátka, která se musí hned od dětství usměrňovat, jinak se chovají jen podle svých instinktů a pudů. Proto je důležité, aby se do nich začalo vsazovat chování podle správného svědomí a morálních zásad od útlého dětství. Také je samozřejmě důležitá skutečnost, jak byli vychováni jejich rodiče. Pokud špatně, předávají logicky tyto chybné vzorce chování dál svým potomkům. Stejně tak nesmíme opomenout faktory dědičnosti, které hrají taktéž velkou roli. Výchova je ale podle mého názoru vždy na prvním místě. Nesprávnou výchovou mohou z dětí výrůst například zlí, chamtiví nebo závistiví lidé, jako byli i mí spolužáci.

Do roku 1948 byla ale naše celá rodina spokojená a nikdo z nás si nedokázal vůbec představit,
že by tomu mohlo být někdy jinak. Tatínek si zmodernizovával ateliér po vzoru fotografa Petra, který měl svou uměleckou dílnu v Hradci Králové. Pořídil si místo stojacích lamp, lampy závěsné, které byly v té době velkou novinkou a také různé velikosti zvětšováků. Mojí mamince neustále sliboval, že koupí nový nábytek do vily a celkově lépe vybaví naši domácnost. V roce 1948, konkrétně 13. února, došlo ale k sérii událostí, které vedly k úplnému převzetí moci komunistů
ve státě a tudíž k velkým změnám. Prezident Edvard Beneš doplnil 25. února vládu kandidáty navrženými komunisty, 11. března byla potvrzena nová komunistická vláda a 9. května nová ústava, která vyhlašovala vznik nové lidově demokratické republiky a to i přesto, že ji prezident Beneš odmítl podepsat. 30. května se pak konaly volby do Národního shromáždění, ovšem
s vynucenou účastí a možností volit pouze z jednotného seznamu kandidátů, kterými byli komunisté. Všechny tyto události tedy vedly ke vzniku Československé republiky, kde měli hlavní moc komunisté v čele s prezidentem Klementem Gottwaldem.

Od této doby jsem začala u svých rodičů pozorovat nervozitu. Výsledky voleb je dost zaskočily, byli naštvaní, že se komunisté dostali k moci. Stejně tak byl rozhořčen můj strýc z Vinohrad, který pracoval u ministra výživy Václava Majera. Tohoto ministra komunisté odvolali, strýček musel z ministerstva odejít a pracovat v průmyslovém sektoru. Začal tedy pracovat v cementárně ve Dvoře Králové, z čehož velkou radost samozřejmě neměl. Také jsem si všimla drzosti dělníků
z Malburgu a úředníků z Národního výboru, kterým narostlo s novým režimem sebevědomí. Dělníci i úředníci chodili neustále za tatínkem a přesvědčovali ho, aby dal ateliér do družstva. Hlupáci. Asi si vážně mysleli, že dá táta své životní dílo, které si tak vypiplal, znárodnit. V té době se totiž podniky, které měly méně jak padesát zaměstnanců, ještě nesměly znárodňovat.
A tatínek měl v ateliéru pouze jednoho zaměstnance, učedníka Pepu. Samozřejmě existovaly výjimky, jak tomu bylo u podniků s vysokými obraty, které byly znárodněny hned v roce 1948,
a to i přesto, že neměly třeba ani třicet zaměstnanců. Režim si to zkrátka uměl zařídit.

"Nebojte se, brzy se vrátím..."

V roce 1949 nastal velký zvrat. Po Smiřicích se povídalo, že pár živnostníků z okolí muselo svůj podnik zavřít, přestože neměli žádné zaměstnance, a znárodňování se jich tudíž nemělo týkat. Režimu ale překáželi všichni živnostníci a bohatí lidé. Upravily se tedy podmínky
pro znárodňování a zabavovalo se takřka všem. Řada tak přišla i na mého tátu, který byl ještě členem Československé strany národně socialistické, která dříve podporovala prezidenta Masaryka a po něm prezidenta Edvarda Beneše, který byl sám národním socialistou. Důvodů, proč zavřít mého tátu tedy stále přibývalo.

V úterý 6. září 1949 tak přišel ten osudný den, který představoval zásadní zlom v mém nynějším krásném životě. Byla jsem tehdy první den ve škole po letních prázdninách. Výuka trvala necelé dvě hodiny, takže jsem byla ještě před polednem doma. Maminka naklepávala řízky na oběd. Rychle jsem se tedy převlékla do domácího a šla do kuchyně škrábat brambory na kaši, abych jí pomohla. Asi po deseti minutách jsme uslyšely brždění a troubení aut na ulici. Obě jsme se podívaly z okna ven, a tam uviděly deset estébáckých aut.

StB? To není dobré, pomyslela jsem si.

Co tu asi chtějí?

StB byla totiž politická policie, která sloužila k likvidaci protivníků režimu a hned od svého vzniku v roce 1945 byla pod kontrolou KSČ.

Proč k nám proboha přijeli?

Stačila chvilka a má otázka byla zodpovězena. Z aut vyskákali chlapi v kožených kabátech. Byli
to všichni do jednoho estébáci. Až na muže v posledním autě, kterého drželi v želízkách. To byl můj táta. Než jsme si s maminkou vůbec uvědomily co se děje, estébáci přeskákali plot kolem vily, rozrazili dveře do předsíně a začali čmuchat v našem domě. Bylo jich jak švábů. Arogantně běhali po vile, jako by jim to tam všechno patřilo. Házeli věci z poliček na zem, ničili obrazy

a trhali moje knihy.

"Co se to děje? Co to děláte?" ptala se maminka odvážně.
Avšak bez odpovědi...

Ani ten pitomý kapesník nezůstal složený. Estébáci naházeli všechno na hromadu. Úplně všechno, co se jim dostalo pod ruce. Rozebrali dokonce i můj klavír, který stál v obývacím pokoji u okna. Zkoumali, jestli v něm není něco ukryté. Třeba protistátní letáky, tajné dokumenty
nebo zbraně. Taková hloupost... Tatínka posadili mezitím v poutech ke kuchyňskému stolu. Byl úplně mimo. Bílý jak stěna... Chvíli mi připadalo, že i omdlí. Okamžitě jsem proto natočila do sklenice vodu a chystala se ji tátovi podat, aby se osvěžil.
"Ne, holčičko. V žádném případě!" zakřičela na mě jedna z těch gumových hlav.
Tatínek se na mě zoufale podíval a zakroutil hlavou na znamení, abych mu sklenici raději nepodávala. Bál se, co by mi mohli udělat, kdybych příkazů neuposlechla. Myslela jsem, že puknu hněvem. Taková strašná bezmoc. Ti švábi běhají po domě a všechno co máme rádi likvidují. Můj tatínek sedí v kuchyni v poutech a nikdo neví, co s ním bude... Přišlo mi to všechno jako věčnost...Dívat se na tu hrůzu a nesmět ani muknout...

Asi po čtyřech hodinách se všichni sešli v obývacím pokoji, kopli do mého táty, aby vstal a už jej vlekli ven. Dodnes vidím tátův zničený pohled, když viděl tu spoušť všude kolem. Nevěděl co
s ním bude, kam ho estébáci vlečou a jestli nás s maminkou ještě někdy uvidí. Oči měl zalité slzami. Nikdy nezapomenu na jeho slova, když odcházel.

"Nebojte se, já se brzy zase vrátím. Nebojte se!"

Estébáci naložili tatínka do auta a odjeli neznámo kam. Zůstaly jsme s maminkou beze slov sedět
v tom strašném nepořádku mezi našimy věcmi a nevěděly, co bude dál. Moje teta od vedle celou akci viděla a hned za námi přišla.

"Holky moje, uklidnětě se, bude zase dobře. Nebojte." utěšovala nás a současně uklízela ten bordel všude kolem. S maminkou jsme se ale nemohly uklidnit. Stále jsme myslely na našeho tatínka,
co s ním asi bude... Jen jsme seděly, beznadějně sledovaly tu spoušť a začaly si postupně uvědomovat, co se vlastně stalo.

V následujících hodinách se začaly postupně odkrývat charaktery jednotlivých lidí ze Smiřic. Zásah u nás doma budil samozřejmě velký poprask a u našeho domu se během mžiku slétla skupina lidí. Zajímavé je, že při samotném zásahu tu ještě nebyla ani živá duše. Všichni očumovali, co se děje a s úsměvem komentovali naši situaci. Nejvíce úsměvu na tváři měl pan Muncar, otec slavného herce Ludvíka Muncara. Ten po zatčení mého táty dokonce vykřikoval: "Tak přeci na tebe došlo, konečně na tebe došlo..." A to byl Muncar tatínkův bývalý spolužák ze třídy. Seděli spolu v lavici na prvním stupni základní školy. Dokážete si to představit? Kdyby to byl někdo úplně cizí, ale člověk, kterého znáte od dětství? Kromě toho, že nám zavřeli tatínka
a převrátili vilu naruby, zůstaly jsme s maminkou bez jakýchkoliv finančních prostředků. Všechny peníze, které měli rodiče ukryté v obálce v sekretáři, nám zabavili. Neměli jsme ani jednu ubohou korunu. Náš ateliér zavřeli pár hodin po zatčení a nechali jej dokonce hlídat správcem, panem Pádrem. Tento správce byl shodou okolností také fotograf ve Smiřicích, jen ten méně úspěšný.

Lidé ve Smiřicích věděli, že jsme zůstaly s maminkou ve vile úplně samy, a tak nás chodili pravidelně každou noc strašit. Kradli nám víno, které rostlo u plotu, škrábali na okna nebo nám do nich házeli rovnou kamínky. Věděli, že si to teď mohou dovolit, protože nás nemá, kdo bránit. Navíc byl můj táta vyvrhel společnosti, který dostane za své protistátní jednání určitě hodně let, možná i trest smrti. Byly jsme s maminkou v koncích. Buďtak si nás lidé dobírali nebo se nás naopak báli. Měli strach, bavit se s rodinou člověka, který bude brzy odsouzen. Takoví jsou
ale lidé, když jde do tuhého. Jak se říká: "Pravého přítele poznáš, až v nesnázích." A je to skutečně pravda. Najednou jsme neměli žádné kamarády a vlastně ani žádné příbuzné. Všichni z nás měli strach. Vůbec jsme tedy nevěděli na koho se obrátit.
"Kdo nám teď pomůže, mami? Co budeme dělat?" ptala jsem se.

Jediná osoba na kterou jsme se mohli skutečně spolehnout, byla babička, maminka mé mámy. Bály jsme se ale, že nás sleduje Státní bezpečnost. Co když budou dělat prohlídku i u babičky
a nakonec ji odvedou pryč? Budou ji vyslýchat a třeba ji také zavřou? Byla to skutečně nelehká situace, vůbec jsme s maminkou nevěděly co dělat, a co bude dál... co nás čeká v přístích dnech...

Patnáct let natvrdo...

"Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to..."

Takto zněla poslední slova Milady Horákové. Ženy, která byla odsouzena v padesátých letech
k trestu smrti za údajné vykonstruované spiknutí a velezradu. Od této doby se dávaly tresti smrti či tresty k doživotnímu vězení dost často. Proces s Miladou Horákovou vstoupil do historie. Snad každý občan České i Slovenské republiky zná tento proces. Nejen proto, že byla odsouzena nevinná žena, ale především proto, že byla odsouzena k trestu smrti vůbec první žena.
A to i přesto, že o její milost žádal dokonce sám Albert Einstein, Winston Churchill nebo Eleanor Rooseveltová. Prezident Gottwald ale nejspíš nevěděl, kdo to Albert Einstein vůbec je, natož, aby se zamyslel nad jeho slovy v dopise. Stejně tak ho nezajímalo, že má doma Horáková malou dceru.

Procesy padesátých let byly vůbec ty nejhorší, které socialismus spáchal na nevinných lidech.

Po procesu se skupinou Milady Horákové jsme se s maminkou strašně bály toho, jaký trest může dostat náš táta. Co když ho pověsí jako Horákovou? Tato otázka mě neustále strašila v hlavě.

S blížícím se soudem jsem nemohla spát a máma na tom byla úplně stejně. Soudní přelíčení
s mým tátou se konalo až v prosinci 1949 a to bez jakékoli veřejnosti. Nikdo se nesměl zúčastnit. Jen dělníci z Malburgu a ze Škodovky byli vítáni a během přelíčení dokonce vykřikovali:

"Trest smrti pro všechny! Trest smrti pro všechny!"
Pokud nebylo jejich přání vyslyšeno, psali dokonce i petice. Ubožáci ubozí...

Tatínkův případ soudil doktor Axamík. Na jeho jméno nikdy nezapomenu. Slovo Axamík působí docela mile, tak nevinně. Nikdy by mě nenapadlo, že se pod ním může přitom skrývat taková svině. Právě od Axamíka dostal táta trest patnácti let za protistátní činnost a rozvracení republiky. Byl zbaven veškerých občanských práv a majetku, a to především proto, že byl členem protistátní Československé strany národně socialistické. Svůj trest si měl navíc odpykávat
v uranových dolech v Jáchymově.

Byly jsme s mámou z rozsudku zničeny. Patnáct let bez táty? Zaplať pánbůh, že bude táta žít,
ale pátnáct let? Pustí nás za ním vůbec? Nebo ho uvidíme, až v roce 65, tedy v mých 28 letech? Ani já, ani maminka, jsme nevěděly, co bude dál. K verdiktu přidal Axamík ještě rozhodnutí soudu, že se máme s maminkou okamžitě vystěhovat z naší vily. Rozhodnutím soudu došlo totiž k propadnutí celého našeho jmění a do našeho domova se měla brzo přemístit dětská školka a jesle. A kde máme jako bydlet? Na ulici? Maminka vůbec nevěděla, co s námi bude.
"Musíme, Naděnko, asi odejít ze Smiřic nebo se nastěhovat k tetě."

Kvitovala jsem to první rozhodnutí. Teta byla totiž skrblice a hlavně bydlela také ve Smiřicích a já chtěla jednoduše pryč, pryč z tohohle bahna. Pryč ze Smiřic. Jet někam, kde nás nikdo nezná. Maminka ale nechtěla svůj domov opustit, přestože jí Smiřice tak ublížily, nechtěla se z nich ani hnout. V tomhle názoru jsme se s maminkou vždycky rozcházely. I v jejích 94 letech nechtěla přiznat, že jsme měly tehdy odjet pryč. Máma se tedy rozhodla pro tetu, paní Holubcovou. Shodou okolností, se u ní v baráku uvolnily dvě malinkaté místnosti, kde bydlel předtím jeden nájemník. Pokoje byly tak malé, že jsem si nejdřív myslela, že sloužily jako špajs na jídlo
a nájemník bydlel někde jinde v domě. Když nám ale teta řekla, že bydlel hoch právě tady, zhrozila jsem se. Ani ve snu by mě nenapadlo, že budu jednou bydlet ve špajsu.

Nábytek z vily se nám do nového skromného bydlení samozřejmě nevešel. Velkou většinu jsme tak přestěhovaly k Matyášovi, bratrovi mého táty, který bydlel vedle naší vily. Nabýtek jsme přestěhovaly samozřejmě jen na dobu, než se nastěhujeme jinam. Naše skříně, truhly a postele jsme už ale nikdy neviděly. Ani tu jednu pitomou poličku na knížky nám Matyáš už nikdy nevrátil.

Při stěhování jsem nejvíc oplakala mé milované piáno. Toho jsem se musela totiž také vzdát.
Do našeho "špajsu" se nevešlo. Z vily jsme si vzaly tedy jen gauč, který byl vlastně jedinou vzpomínkou na můj bývalý pokoj. S maminkou jsme se přestěhovaly poměrně rychle a k prvnímu listopadu jsme už bydlely. Náš nový obývací pokoj byl tak malý, že jsme musely při mytí nádobí
v kuchyni, odsunout jídelní stůl, abychom se k umyvadlu vůbec dostaly. Když jsme si chtěly sednout na gauč na protější straně, musely jsme stůl opět vrátit na své místo. Ve druhé místnosti pak byly postele na spaní. Byt neměl ani koupelnu, ani kamna a dokonce ani toaletu. Když jsme se chtěly vykoupat, musely jsme si naplnit vodou lavór, který stál v prádelně. Vodu do lavóru jsme si musely napumpovat venku na dvorku a po koupání jsme ji musely zase odnést, a to na ulici
do kanálu. Naše koupání tedy zabralo hned několik hodin. Stejně tak toaleta. Na tu se muselo jít přes celý dvůr do kadibudky. V zimě jsme se musely celé obléknout a vyrazit ven do sněhu
v holinách a v kabátu. Podmínky, ve kterých jsme se tak najendou ocitly, byly úděsné. Zvlášť, když jsme předtím bydlely ve vile, která měla splachovací toaletu a krásnou koupelnu. Byl
to nezvyk, který se stal ale velmi brzy standardem. Proto se mi snad ani nemůžete divit, že jsem si každý den po příchodu ze školy sedla na uhlák a brečela.
Každý den.
V pondělí.
V úterý.
Ve středu a ve čtvrtek.
Také ale v pátek a v sobotu.
Brečela jsem a brečela. Den za dnem. Týden za týdnem. Nejen z té hrůzy, která se stala naším novým domovem. Ale zkrátka ze všeho. Bylo mi líto mého táty a měla jsem o něj hlavně strach. Stejně tak jsem se bála o maminku, jak dlouho vydrží takový psychický tlak. Své trápení jsem tak neměla komu svěřit. Mamince jsem nechtěla přidělávat starosti a táta byl daleko. Najednou jsem byla na všechno úplně sama.