Ptáček Jarabáček

Nedaleko Litovického potůčku, mezi Břevským a Litovickým rybníkem v obilném poli, žil byl malý ptáček, ptáček jménem Jarabáček. Tento ptáček se vyznačoval krásným zeleno-okrovým zbarvením, bystrou myslí a hlavně dobrým srdcem. Jako všichni jarabáci, i malý Jarabáček si však nedělal s ničím příliš velké starosti, byl trochu nezodpovědný, s hlavou kdesi vysoko v oblacích. Často zapomínal na domácí úkoly ze školy, na kroužky létání či rychlolov drobného hmyzu. Někdy se mu z hlavičky vytratila dokonce i cesta ze školy domů. Dlouze proto bloudil v polích,
mezi stromy v lesích, a zpátky domů k mamince Dobromilce, tatínkovi Lojzíkovi a svým osmi bratříčkům dorazil třeba až po několika dnech. Rodiče mu pokaždé říkali:

"Ty jsi opravdu jarabák. Nezodpovědný, nespolehlivý, nedochvilný. To ti nevadí, že se nám všechna zvířátka přesně za tuto naši náturu smějí? Měl by ses přeci naopak snažit tyto předsudky o našem druhu vyvrátit. Jít všem příkladem. Ukázat, že nové potomstvo jarabáků, je už úplně jiné."

Dny střídaly se s nocí, na nebi objevil se měsíc v úplňku, a ptáček Jarabáček mezitím vyrostl
v dospělého opeřence. A jak to tak bývá, když jarabáci dosáhnou dospělosti, rodiče je vyšlou
do světa na zkušenou. Proto i Jarabáčka z obilného pole vyslali jeho rodiče na zkušenou k paní Ropuše až do daleké Úhonice k Radotínskému potoku.

"Tady si vezmi do zobáčku dopis, psaní pro váženou paní rosničku, která tě naučí všemu, co se porybnictví týče. Budeš pokračovat v našem rodinném řemesle. A dávej na cestě pozor, drž se hezky cesty, kterou jsem ti popsala. A do západu slunce, ať klepeš na vchod pařízku paní Ropuchy. A nepopleť si cestu." volala maminka Dobromilka na Jarabáčka. Ten byl však myšlenkami již docela někde jinde. Vesele si poskakoval mezi klasy obilí a úsměv mu zářil od ucha k uchu.

Jak jedna nožka střídala druhou, myšlenka střídala se za myšlenkou, sluníčko se začalo chystat pomalu ke spánku, a zanedlouho je na nebi vystřídalo množství zářících hvězd.

"Kam zmizelo slunko?Kde jenom je? To mě paní Ropucha už nepustí do pařízku. A třeba mě vyžene
i z učení na porybného. Musel jsem si poplést cestu. Kam mám teď ale jít? Co budu jenom dělat?" začal se obávat Jarabáček, celý zarmoucený se posadil na nedaleký palouček u pole a začal ze samé úzkosti nahlas pískat.
"Písk, písk. Písk, písk."
Tou dobou se akorát vracel po polní cestě z nedaleké Hostivice malý Peťulka s tatínkem.
"Hele, tatínku, slyšíš? Tamhle u pole něco píská. Co to může být?"
"To nevím, Peťulko. Pojďme se tam podívat."
Když dorazili oba na místo, posvítili baterkou směrem do pole, kde zaslechli pískot.
A ejhle, tam na kraji, vedle cesty, zahlédli malého ptáčka.
"Podívej tatínku, to jeještě mládě. Co tu ale dělá tak samo? A teď v noci?"
"To nevím, Peťulko. Když tu ale takhle zůstane, jistě umrzne. Noci jsou už chladné. Vezmeme ho k nám domů." řekl tatínek, a opatrně sebral pískající ptáče do dlaní. Jarabáček byl již natolik zesláblý,
že se nezmohl sebemenšího odporu.
Když dorazil tatínek s Peťulkou domů, uložili zesláblého Jarabáčka do hnízda, které mu poctivě vystlali suchou trávou a listím,ještě v noci nasbírali květy sedmikrásek a do misky natočili čerstvou vodu.

"Jupíjajej." vyskočil ráno z hnízda vesele Jarabáček. Byl odpočatý, po snídani z čerstvých květů posilněný a připravený pokračovat dál v cestě.
"To je ale krááááásný den." říkal si Jarabáček v duchu. V tom však zahlédl obrovský stín za svými zády, lekl se a rychle zahrabal do listí. Najednou si uvědomil, kde vlastně je, že Litovický potůček a jeho rodina jsou na míle daleko. Vzpomněl si, co se stalo předchozí noc, a začal se celý třást.
"Dobré ráno, ptáčku. Neboj se mě. Já jsem Peťulka, tvůj nový kamarád." usmál se chlapec směrem
k hnízdu.
"Vylez z toho listí."
"A neublížíš mi?" promluvil nahlas Jarabáček a vykoukl jedním očkem na chlapce.
"Jééé, ty mluvíš. To není možné. Zvířata přeci nemluví. A samozřejmě, že ti neublížím. Jsi přeci můj nový kamarád."
"Nový kamarád?" zapřemýšlel se Jarabáček, který žádného přítele doposud nikdy neměl, a krůček po krůčku, velice opatrně, vylezl z hnízda.
"No ahoj, ptáčku. Pojď se mnou, ukážu ti, co všechno pěstujeme na naší zahradě. Máme totiž hrušně, jabloně, ostružiny, vzadu na zahradě v záhonech také mrkev, kedlubny, petržel a krásné velké cukety."

Jarabáček pookřál, v mžiku zapomněl na veškerý strach z předchozí noci, a radostně vyskočil
na chlapcovo pravé rameno. Od tohoto okamžiku se Peťulka a Jarabáček stali už navždy nerozlučnými přáteli. U Peťulkových rodičů se starali o zahradu, řezali dříví, sázeli nové rostlinky, hnojili a kultivovali zem. Pravidelně navštěvovali také rodinu Jarabáčka, paní Dobromilku, tatínka Lojzíka a bratry, a když oba vyrostli, dosáhli dospělosti, založili si tito dva velcí přátelévlastní obchod, obchod jménem Jarabák.

Jarabáček se stal po boku Peťulky zodpovědným a spolehlivým dříčem, který se dokázal postarat o cokoliv. Nespolehlivý a zapomnětlivý jarabák byl tedy již minulostí. Peťulka se zase
od Jarabáčka naučil bystrosti a pohotovosti, které jsou klíčem úspěšného obchodu. Oba tito přátelé, majitelé obchodu Jarabák, milují svou práci, co se zahrady, nábytku a kutilství týče, nadále spolu spolupracují, mají se rádi a jsou šťastní, že se oné noci, cestou do Úhonice, tam
na paloučku u pole, společně setkali.