Novela - Amálie ... a polibky nejkrásnějšího období v roce

26.05.2017

Amálie

Venku padal to odpoledne sníh, a to byl teprve začátek listopadu. Samozřejmě, že jen lehounce
a na zemi se ihned roztál, protože se teploty ještě nedržely v mínusových hodnotách. Sem tam se ale pár vloček nalepilo na okno mého pokoje, za kterým jsem stála. Proto jsem mohla také pozorovat tu dokonalost, kterou příroda vytvořila. Každá vločka byla docela jiná, někdy jí třeba
i část chyběla nebo se za letu spojila s jinou, přesto ale ukazovala svou jedinečnost a bezchybnost, které si nešlo nevšimnout. Naprostá symetrie a krásná stavba takových drobotin, jako by snad byly z úplně jiného světa...ze světa fantazie...ze světa pohádek.

Když jsem stála za oknem a pozorovala peříčka létající z nebes, začala jsem vzpomínat. Vzpomínat na své dětství a to především v období svátků vánočních. Byl to čas, kdy nás u stolu seděl ještě dobrý tucet, z kuchyně se linuly celé svátky ty nejkrásnější a nejrozmanitější vůně,
a k jídlu se svolávalo zazvoněním na velký kovový zvon, který byl zavěšený na silném dřevěném trámu v hale našeho domu. Období Vánoc bylo plné zázraků a kouzel. S bratrem jsme věřili
na Ježíška, který nosil dárky, stejně tak ve zlaté prasátko, kvůli kterému jsme se na Štědrý den pravidelně postili, aby se nám po večeři zjevilo a od prvního prosince na nás také každý den čekalo překvapení v adventním kalendáři, který měl podobu vánočních ponožek, jež byly pěkně jedna za druhou zavěšeny na červené stužce, nebo domečků z papíru, které se skládaly na plán zimního města. Druhou variantu jsem měla raději. Při obdržení posledního čtyřiadvacátého domku, se v mém pokoji totiž objevilo celé vánoční městečko i s kostelíkem, školou, kavárnou
či třeba holičstvím. Pro dokonalou iluzi jsem pokaždé zavřela oči, a náhle se ocitla uprostřed zimního snu. Velké kostelní hodiny odbíjely akorát sedmnáctou hodinu, pouliční lampy se začínaly rozsvěcet a za mnou procházel prošedivělý pán s dýmkou v ústech, který zvednutím své buřinky zdravil paní na protějším chodníku u kafetérie. Hned vedle kavárny, kde žena stála, štěkal u lampy uvázaný černý knírač, který tak popoháněl svého pána, nakupujícího poslední pečivo v pěkárně. Lidé se vraceli ze svých zaměstnání a na nedalekém kopci, který se tyčil
za městem se koulovaly malé děti. Hned bych se k těm capartům přidala, nebýt to jen smyšlenkou mé fantazie.

Svými vzpomínkami onoho listopadového dne, jsem se přenesla do svého dětství a to díky obyčejným sněhovým vločkám, kterým nevěnuji běžně vůbec pozornost. Z drobností se ale skládá celek. Začala jsem si proto prohlížet i fotografie v našem rodinném albu, vzpomínala na chvíle strávené s rodinou u vánočního stromku, pustila si CD s vánočními písněmi Binga Crosbyho, který se u nás o svátcích vždy hrál, a nemohla se dočkat, až tento americký zpěvák zazní letos. Nejdřív ale následoval rodinný oběd u mé babičky.

Železná neděle a osudová setkání

Uběhly dva týdny od babiččiny narozeninové oslavy a už tu byl advent. Nejkrásnější období
v celém roce, které doprovází blikající světýlka ve výlohách, vůně domácího svařeného vína
a cukroví, v krbu praskající oheň či přehršel pohádek v televizi. Letos vyšel první advent
na třicátý listopad. Byla mrazivá neděle. Venku dokonce mínus deset stupňů Celsia. Nevadilo mi to ale. Byla totiž neděle a tedy den, kdy nemusím nikam chodit, nikde mrznout, a vlastně ani nic moc dělat.

Pokojně jsem si tedy vychutnávala slavnostní atmosféru myšlenky, že už brzy budou Vánoce. Ohřála si svařené vínko s luskem vanilky a plátkem pomeranče, na plotnu dala purpuru, která
za chvíli provoněla celý dům a pustila se do vánoční výzdoby celé domácnosti.

Máma byla ten den u své kamarádky v Mladé Boleslavi, táta již druhý týden v Londýně
na služební cestě. Byla jsem tedy doma úplně sama. Jen odpoledne měl přijet můj přítel David. Alespoň spolu budeme jednou zase úplně sami, říkala jsem si. Času jsme na sebe měli totiž čím dál méně. Já chodila na fakultu, David do práce, a tak se volný dům mých rodičů rozhodně hodil. Jak jsem si tak popíjela vínečko a zavěšovala do oken komety, najednou mi v kapse zavibroval mobil. Přišla esemeska.

"Jéé, ta je od Davida!" zaradovala jsem se, když jsem se koukla na displej.

Otevřela jsem zprávu a četla:

"Za chvíli dorazím,
miláčku. Líbám
tě. "

Zmáčkla jsem mobil pevně v dlaních, zavřela oči a spokojeně vydechla.

Dostavilo se deja vu. Ale doslova. Najednou byl zase rok 2008. Tedy rok, kdy jsme začali
s Davidem chodit a já dostávala podobné esemsky prakticky každý den. Bylo to právě v období adventu.

Nevím, jestli věřím na osud. I když čas od času si říkám, že některé situace, které život přináší nelze ani jinak vysvětlit, než: "To je osud."
Je vlastně i hezké doufat v to, že naše životy jsou předem částečně určeny. Věřit například
v osudová setkání, v osudové chvíle a vůbec, věřit v něco nadpozemského, co řídí tento svět. Žít jen s náhodou zdá se mi být moc fádní. Za jistý osud tedy pokládám i setkání s přítelem Davidem. Nevím, jestli nám osud předepisuje společný celý život. Jistě jsme se ale měli potkat...

Gourmet

Kromě toho, že měl můj bratr vždy vše dobře spočítané, měl také jasno, co od života chce.
A to hodně peněz a pokud možno bez práce, nebo jen s minimální námahou. Proto ho také vzdělání a škola nezajímaly. Svou budoucnost spatřoval v podnikání. V podnikání, o kterém si vždy s takovou oblibou četl. Příběhy předních světových podnikatelů a magnátů, kteří dokázali zbohatnout prakticky z ničeho, vlastně jen z dobré myšlenky, ho fascinovaly a byly jeho vizí. Proto se také už v maturitním ročníku začal věnovat finančnímu poradenství v jedné zahraniční společnosti, na které ho přivedl kamarád z boxu. Jmenoval se Pavel a byl to rozený obchodník. Takový ten obchodník, který člověka přesvědčí prakticky o všem. Úplně slyším, jak Romanovi říká: " Hele, je to jednoduchý, časově nenáročný a hlavně rychle zbohatneš. Proč to nezkusit?"

Na tohle se asi těžko něco říká, a proto Pavel mého bratra také přesvědčil. Samozřejmě, že nic
ale nejde bez práce a hned. Můj bratr si to ale v osmnácti letech ještě nepřipouštěl, a tak se s vidinou rychlého výdělku vrhnul do poradenství přímo po hlavě.
A ze začátku se mu opravdu dařilo. Z uzavřených smluv se začaly hromadit peníze a Roman sklízel úspěch. Během dvou měsíců dokonce povýšil, měl pod sebou svůj vlastní tým lidí, a vše šlo
jako po másle. Zhruba po půl roce ale, když už bratr jako poradce oslovil všechny kamarády
a známé, navíc někteří jeho zákazníci odstupovali od již uzavřených smluv, začaly jeho úspěchy stagnovat. Výplata už nebyla jako na začátku, a tak bratr po dalších pár měsících s poradenstvím skončil. Dlouho ale nezahálel, z neúspěchu se oklepal, a rok na to si založil svou vlastní personální agenturu na Smíchově. Poté se věnoval chvíli makléřství, také provozoval jeden
e-shop na internetu, řídil malou italskou restauraci na Vinohradech atd. atd. Vyzkoušel snad všechno, co se dalo. Bohužel se ale jeho pokusy nesetkaly nikdy s velkým úspěchem.

To až v dnešní době, tedy po nějakých deseti letech, se mému bratrovi snad opravdu daří. Vlastní totiž obchod na Malé Straně, ve kterém se dveře netrhnou. A já se nedivím. V obchůdku se totiž prodávají gurmánské potraviny z Belgie, Francie, Nizozemí, Itálie a Švýcarska. Tedy různé druhy sýrů, pršutů, salámků, paštik, oliv, sušených rajčat. Dále také koření, káva, různé druhy švýcarské a belgické čokolády, a také francouzská vína, která můj bratr zbožňuje. Na jaře tohoto roku si udělal dokonce sommeliérský kurz přímo v Provence, takže zákazníkům s koupí někdy
i sám radí a dává jim jednotlivé druhy okoštovat. Obchůdek je stylově zařízený a stylový je už samotný název: "Gourmet", v doslovném překladu: "Gurmán".

Z ulice přitahuje obchod pozornost tištěnými názvy států, které jsou psány dekorativním zlatým písmem a pokrývají prakticky celou výlohu. Názvy států mají poukázat na to, odkud odevšud potraviny pocházejí, a tak zajistit, aby se zákazníky stávali i cizinci, kterým se stýská

po domovských produktech. Na kvalitní zboží upozorňuje také velká dřevěná tabule
před obchodem, na kterou se každý den zapisují čerstvě dovežené dobroty. Mně osobně se
v obchodě nejvíc líbí čtyři starožitné vitrážové lampy z barevných sklíček, které Matyáš zakoupil
v Amsterdamu. Dvě stojí hned u dveří, jsou vysoké asi metr osmdesát a ty zbylé dvě, stolní, mají své místo na prodejním pultě naproti vchodu. Lampy svítí celý den, ovšem až v podvečer, když se začíná stmívat, dostávají úplněnový rozměr. Světla procházejí skrze barevná sklíčka
na stínidlech, a do prostoru se tak dostává mozaika těch nejrůznějších barev, které vytvářejí
v interiéru obchodu nádherné obrazce. Hned za vstupními dveřmi po levé straně stojí také regál na víno z mahagonového dřeva, který se táhne po celé stěně a v jeho poličkách jsou vedle sebe vyložena francouzská a italská vína těch nejrozmanitějších druhů a jakostí. Před tímto dřevěným regálem se pak nacházejí skleněné dózy na kovových podstavcích s pravými švýcarskými pralinkami z hořké, mléčné či bílé čokolády. Pralinky s višněmi, karamelem, kokosem, nugátem, sušeným ovocem, oříšky, peprmintem, vanilkou, chilli a mnoha dalšími příchutěmi. Člověk všem těm dobrotám jen těžko odolává, a proto, pokud chce, může si je vychutnat také ihned v obchodě. Za výlohou totiž stojí kovové stolky s židlemi, kde si mohou hosté odpočinout
a zakoupené zboží třeba i se sklenkou kvalitního vína okamžitě ochutnat.

O prodej se v "Gourmet" stará den co den rodilý Francouz Pierre, který dodává obchůdku tu správnou atmosféru a glanc. Pierre sice mluví česky, ale s takovým tím typickým francouzským přízvukem, kterého se asi jen tak nezbaví a to je dobře. Jeho roztomilé mluvě totiž nemohou odolat české zákaznice, a tak si k sobě Pierra přivolávají i hned několikrát,

a to zazvoněním na zlatý zvonek na pultě, který stojí vedle staré kovové pokladní kasy.

"Gourmet" je zkrátka krásný stylový obchod, který svým sortimentem a formou prodeje připomíná dřívější časy. A to především období První republiky, kdy mělo vše svůj styl a kouzlo. Stravování hrálo v životě lidí důležitou roli, muži byli galantní, ženy oslovovali stylem: "Ruku líbám, madam." Dámy nosily kloboučky a rukavičky. Lidé se spolu při setkání jen tak zastavili
a hovořili o všem možném, co je zrovna napadlo. Svět nebyl tak uspěchaný, tak anonymní. Měl svůj řád a plynul tak mnohem pomaleji.

Je vlastně zajímavé, že se můj bratr přes všechny ty podnikatelské neúspěchy dostal zrovna
k provozování obchodu. Obchod totiž vlastnil už můj pradědeček František v Hradci Králové,
a paradoxně zrovna v již zmíněném období První republiky. Obchod to byl papírenský, stál
na Masarykově náměstí v samém srdci Hradce a jmenoval se: F. V. Müller. Písmeno F značilo jméno František, což byl můj pradědeček a písmeno V zase Vladimír, což bylo jméno mého dědečka, který měl celé papírnictví později převzít. K obchodu si František časem otevřel
i velkoobchod, jelikož byla po zboží opravdu velká sháňka. Vyvážel jej totiž prakticky do celé země a zásoboval tak mnoho dalších papírnictví.

Můj pradědeček měl ale bohužel smůlu na dobu, ve které podnikal. V únoru 1948 došlo v našem státě ke komunistickému puči, kdy se komunisté v čele s prezidentem Gottwaldem násilím chopili moci. Soukromé vlastnictví nebylo tolerováno, živnostníci byli pronásledování a jejich majetek zestátňován. Došlo tak i na mého pradědečka, kterému sebrali papírnictví, velkoslkady
i celý jeho dům s šesti nájemními byty. Nezůstalo mu nic, vůbec nic. Tehdejší režim mu sebral úplně vše a dokonce ho následně poslal do vězení. Do vězení poté poslal i jeho manželku.
Dům s rodinným papírnictvím stál na Masarykově náměstí v Hradci Králové. Stával... Stojí tam dodnes. Jen tam už není naše rodinné papírnictví, vlastně tam není žádné papírnictví, a v celém domě nejsou pronajímány ani byty. Dlouhou dobu byly ony prostory uzavřeny a vlastně až
po revoluci jej odkoupila jedna velká německá společnost provozující mobilní sítě, která si otevřela svůj vlastní obchod a prostory s byty začaly sloužit jako kanceláře nutné pro chod firmy. Smutné... Zvlášť když si pomyslím, že se tam psaly dějiny naší rodiny. Obchůdek totiž provozoval praděda se svojí ženou a později i se svým synem. Nahoře v jednom z bytů celá rodina bydlela,
a nyní tam je nějaká zahraniční společnost, která nemá ani tušení, co za úsilí dalo mému pradědečkovi vše vybudovat... Navíc se v tomto papírnictví poprvé setkala moje babička se svým budoucím manželem, mým dědečkem, Vladimírem Müllerem.

Jak mi také jednou vyprávěla: "S tvým dědou jsem se seznámila o letních prázdninách roku 1943, když jsem šla s maminkou a tatínkem nakupovat vybavení do školy. Svoje první tužky, pera, penál a brašnu jsem už vlastně kupovala u své budoucí tchýně a tchána, tedy u Müllerů. Koho by to v té době vůbec napadlo... Představ si to, můj budoucí manžel, Vladimír, stál u dveří a už jako malé holčičce se mi moc líbil. Měl blonďaté vlasy, zelené oči, krásně se usmíval a dokonce na mě tehdy i zamrkal, jestli mu teda zrovna něco nespadlo do oka... Bylo mi v té době sedm let a tvému dědečkovi už dvacet. Paní Müllerová, má budoucí tchýně seděla tehdy za kasou a majitel celého obchodu, pan Müller vyřizoval nějaký hovor
ve své kanceláři, tedy v místnosti za prodejním pultem."

S obchodem je naše rodina tedy spojená prakticky odjakživa. Proto asi také moji rodiče ani nelitují všech těch půjček, které bratrovi poskytli na jeho předchozí podnikatelské pokusy. Možná, že už někde v hloubi duše tušili, že se mu jednou opravdu zadaří. V "Gourmet" se stojí pravidelně fronty a obchod tak patří mezi nejlepší gurmánské podniky.

Žijeme jen jednou

Poslední přednáška politologie tohoto semestru. "Jupíjajej!" vykřikla jsem nahlas cestou z auly
v pátek odpoledne. Profesor politologie, Josef Rychlý, totiž odlétal každý rok na Vánoce
do Thajska. Na celý advent. Jeho bratr vlastnil v Thajsku, na ostrově Koh Samui, hotelový komplex, o který se celoročně staral, do Čech tedy nemohl odjet na delší čas, a tak Jožka, jak se Josefovi mezi studenty říkáválo, zvolil variantu opačnou. Využil vánočních svátků, našetřené dovolené a s celou rodinou, tedy s maminkou a tatínkem, odjel na Vánoce do Thajska za ním. Jožka měl postaráno o skvělou dovolenou a my, jeho studenti, zase o suplující učitele nebo zrušené přednášky politologie. Dokonalá synchronizace. Jen letos byl Jožka Rychlý nějak pomalejší, prospal svůj odlet a letenku si zabukoval až na bronzovou neděli. I tak nás ale ušetřil dobrých čtyř přednášek. Vivat! Vesele jsem tedy zaklapla dveře od učebny, prošla dlouhou chodbou až k recepci naší univerzity na Žižkově, usmála se na recepční, a s přáním hezkého víkendu už otevírala velké dřevěné vchodové dveře. Vykročila jsem ven na ulici, a ucítila mrazivý vzduch, mrazivý zimní vzduch, který se dostával až pod kůži. Venku sice svítilo sluníčko,
na ledovém počasí to ale nic neměnilo. Teplota se nacházela jistě přes deset stupňů
pod nulou. Zapnula jsem si tedy kabát až ke krku, nasadila kulicha, rukavice a začala se proplétat mezi padajícími sněhovými vločkami, které se na slunku třpytily jako démanty. Na politologii, školu a nějaké učení jsem vmžiku zapomněla a už se viděla na sjezdovce v rakouských alpách, jak prorážím ranní manšestr. Došla jsem až na zastávku, relaxovala si ve svých představách a užívala i atmosféru pátečního dne. Z mého klidu mě vyvedlo až stále se zvyšující množství lidí, které stejně jako já, čekalo na autobusový spoj. Množství lidí zahrnovalo především všem dobře známý zástup penzistů, který obráží každé dopoledne slevové akce v supermarketech. Poznávací znamení: velké nákupní tašky nebo vozíčky na kolečkách, hůlky a velmi často také čepice, klobouky nebo barety. A to ať je venku zima nebo léto. Tento hlouček se stále zvětšoval
a zvětšoval, až se z něj začínal stávat houf. Lidé v něm se na sebe tlačili, strkali do sebe, nadávali si a autobus stále nikde. Já si brouzdala ve svých myšlenkách a kupa lidí mi nedělala nijak velké starosti. Ovšem do chvíle, než mi jeden postarší muž s obrovskou bambulí na čepici dupnul holí na nohu. Říkala jsem si: "Asi špatně vidí, nebo si myslí, že tluče do země..." Když se ale údery opakovaly, má noha už byla propíchaná prakticky skrz na skrz, bylo jasné, že jsou jeho útoky plánované. Na oko nenápadnými manévry mě tento stařík s bambulí vystrkoval pryč
z chodníku. Proč bych se ale rozčilovala... Byl přeci krásný den, a tak jsem se na muže usmála, otočila se k němu zády a už odcházela pěkně po svých k další zastávce. Snad tam už nebude tolik prošedivělých zákeřných hlav, říkala jsem si ale přesto pro sebe. Seběhla Koněvovu ulici, zatočila do Rokycanovy a v deseti minutách se už ocitla na další zastávce. Lidí na ní bylo o poznání méně, ale i tak jsem se nechtěla účastnit mačkanice. Pokračovala jsem tedy dál Prokopovou, minula zastávku na Olšanském náměstí, a už stoupala po ulici Jičínské, kterou to bylo k Atriu Flora
na metro, opravdu jen kousek.

Jak tak ale slunko svítilo, a já se krok za krokem blížila svému cíli, při tom nikam moc nepospíchala, k babičce jsem byla pozvaná až na oběd, změnila jsem směr trasy a zamířila
na hřbitovy, na Olšany, jimiž šlo k Atriu také dojít. Nechtěla jsem totiž procházet podél smradlavé silnice plné aut, a tak zvolila hřbitov, kde byly alespoň stromky a keře, tedy kousek přírody. Když jsem vešla na krchov, najednou do mě vstoupil klid, přímo božský a nečekaný klid. Veškeré starosti se vytratily i se staříkem a jeho holí, a já si naplno užívala zasněžených větví stromů, pěšin a čas od času také sněhem mírně poprášených osamocených laviček, které jakoby pobízely, abych se posadila, oddechla a rozjímala. Přestože jsem chtěla zasněženým hřbitovem původně jen projít, jak střídala pomalu levá pravou, nedalo mi to, a já se zadívala i na jednotlivé pomníčky. Některé z nich byly třeba i sto padesát nebo dvě stě let staré, s krásným zdobením, rytinou nebo sochařským dílem. Odkrývaly osudy lidí, jejichž životy nebyly vždy dlouhé, přesto
ale naplno využité a leckdy natolik inspirativní, až jsem žasla údivem a hluboko před nimi smekala. A to se nejednalo jen o hroby slavných, ba naopak o hroby běžných lidí, jejichž jména jsem nikdy předtím neslyšela. Právě v tu chvíli jsem si uvědomila, jaké malichernosti někdy lidé řeší. Tak nedůležité, tak banální... drobné spory, žabomyší války... Jako i v případě mě a pána
s hůlkou.

To sám život je přeci důležitý. To, že jsme na světě a máme oproti, na krchově již odpočívajícím, čas a možnosti, jak s ním naložit. Měli bychom se proto soustředit na věci opravdu podstatné.

Je přeci krásné, probudit se každý den do zcela nové epizody a užívat si ji. Užívat si svět kolem sebe naplno a s veškerou vášní. Ovlivňovat směr a kvalitu jeho plynutí. Vážit si jej a prožívat pokud možno bez stresu, sporů, mračení či nadávek. Neznechucovat si ho a ani druhým okolo. Dělat to, co je naší láskou, co nás naplňuje, a to nejen ve volném čase, ale i v životě pracovním, který tvoří prakticky většinu naší existence. Proto tedy, kdo například rád navštěvuje cizí kraje
a kultury, měl by cestovat a psát o tom cestopisy, pořizovat fotografie, či se živit jako průvodce. Kdo rád tancuje, ať vede kurzy tance, nebo je sám profesionálním tanečníkem vystupujícím
na různých soutěžích a akcích. Kdo miluje četbu, ať píše třeba recenze, nebo pořádá veřejná čtení, a kdo si libuje ve vaření a zkouší skoro každý den nové recepty, ať je výborným kuchařem, časem třeba i šéfkuchařem, nebo píše kuchařky a posune kulinářský svět na lepší úroveň. Žijeme přeci jen jednou, a proto by to mělo stát za to! Jak krásné musí pak ve stáří být, s klidem v duši si říct: "Vše, co jsem kdy chtěla zkusit a udělat, jsem učinila a nelituji jediného okamžiku ve svém životě."

Přemýšlením o smyslu života jsem se dostala až na samý konec, k severní bráně hřbitova. Vůbec jsem ale nevěděla, jak se tam má bytost octla, kudy k bráně vlastně došla nebo kolik bylo hodin. Na hřbitově se pojem: "čas" vytrácel. A to doslova... Jako by si jej chtěli nebožtíci alespoň

na chvíli zase vzít. Ukradnout pro sebe. Když jsem se proto za branou, na Vinohradské, podívala na své hodinky, zhrozila jsem se, kolik času už uběhlo od přednášky ve škole. Dobré tři hodiny... Zrychlila jsem proto krok, prošla obchodním centrem Flora a už jela po eskalátorech dolů do metra, abych byla u své babičky v pravé poledne.

Srdcová dáma

Potřebuji pomoc. Potřebuji od někoho poradit. Nemůžu se přeci vrátit na filologii, vždyť mě ten obor vůbec nezajímá, říkala jsem si po návratu z Paříže. Kdo mi ale poradí? Kdo ví, co se pro mě hodí? V tom mi to došlo. Isabella, má nejlepší kamrádka, přeci mluvila o nějaké kartářce, o nějaké Srdcové dámě, u které nedávno byla. Ta by mi mohla pomoci. Bella říkala, že jí všechno předpověděla správně, že se její slova postupně skutečně plní. I když nevím... Mohu věřit nějaké cizí ženské? Kartářce? Jak by řekl můj táta: "Čárům, márům?" Navíc, co když se dozvím něco, co slyšet vůbec nechci? Třeba, že se nehodím pro nic, že mě opustí můj přítel,
nebo že někdo z blízkých brzy zemře? běhalo mi hlavou.

Pochybnosti časem ale stále nepřestávaly a já tedy neviděla jinou možnost. Od Belly jsem si vzala kontakt na Srdcovou dámu a záhy na to, jednoho prosincového zimního odpoledne, mezi přednáškami na fakultě, jsem za ní vyrazila do Vinohrad, kde v jednom z panelákových bytů, nedaleko fakultní nemocnice, bydlela.
"Crrrr, crrrr."
"Ano, prosím? Kdo je?"
"Dobrý den, Amálie Müllerová, měla bych být objednána." řekla jsem do mikrofonu vedle vchodových dveří paneláku.
"Ano, ano, pojďte nahoru, paní Beránková na vás už čeká."
"Paní Beránková?" zeptala jsem se.
"Srdcová dáma. Jste k ní přeci objednaná."
"To ano, ale..."
"Milena Beránková je pravé jméno Srdcové dámy. Jdete správně. Nebojte se."
"Ahááá. Tak pardon. Omlouvám se. Nějak mi to v tu chvíli nedošlo."
"To je v pořádku. Stává se to často," smála se paní do mikrofonu.
"Jen pojďte dál, dveře dole by měly být otevřeny, a až úplně nejvýš, do sedmého patra."
"Dobrá, děkuji," odpověděla jsem zaskočeně, vešla do paneláku, a po schodech už pomalinku,
s ostychem, co mě čeká, stoupala vzhůru. Když jsem zdolala poslední schod, celá zadýchaná jsem sebou plácla na štokrle u dveří, před velký plakát s tarotovými kartami.
"Tak jsem tu asi správně," řekla jsem, přestože dvěře bytu byly stále zavřené.
Neuběhlo ale ani pět minut, a z těch samých dveří si to už vykračovala nějaká paní, korpulentní paní, culící se od ucha k uchu.
"Mějte se krásně, a ještě jednou moc děkuji!" křičela směrem do bytu.
"Není zač. Opatrujte se a budeme se na vás těšit zase příště, paní Ester."
" Tak další, prosím, paní Müllerová, pojďte si dál," ozvalo se jako u lékaře.
Vstala jsem tedy z židličky, a prošla masivními dvěřmi do předsíně.
"Vítám vás, já jsem Karolína, asistenka paní Beránkové. Komunikovali jsme spolu přes e-mail
a před chvíli skrz mikrofon."
"Ano, ano. Máte pravdu. Těší mě."
Podaly jsme si ruce a vzájemně se na sebe usmály.
"Tady si můžete pověsit kabát a pak už rovně, támhle k závěsu, za kterým na vás už čeká paní Milena."
"Super. Děkuji Vám," řekla jsem sebejistě, přitom se ale klepala jako osika.
Asistenka odešla do vedlejší místnosti, zavřela za sebou dveře, a já byla v bytě najednou sama. Úplně sama.
No dobře,"Uf ", nejsem přeci žádná poseroutka. Ale co když... Co když... Nemohla jsem ze sebe setřást ten strašný strach,ten nepříjemný pocit.
Přesto ale, přes všechny své obavy, jsem si sundala kabát, boty, zhluboka se nadechla a šla přesně tím směrem, který ukazovala asistenka. Opatrně jsem odhrnula mohutný tmavý závěs, prošla škvírkou, a na černém koženém křesle, přesně naproti, spatřila ženu. Postarší ženu,
s nakrátko střiženými havraními vlasy, mezi nimiž sem tam vykoukl blondový pruh. Ženu,
v čenobílém sáčku a nabírané sukni s velice decentně a vkusně nalíčeným obličejem. Nevěřila jsem svým očím. Tohle je paní Milena? Kartářka? Tahle elegantní dáma?

"Tak pojďte, Amálko, už tu na vás čekám," a navíc velice milá dáma.
"Dobrý den!" pozdravila jsem zaskočeně.
"No dobrý den, posaďte u nás, slečno."

Celá zmatená, jsem si sedla naproti ženě, vyčkávala, čím mě ještě může překvapit a přitom si prohlížela místnost kolem sebe. Všude visely krásné obrazy s širokými zlatými rámy, u okna
v rohu místnosti, hned vedle závěsu, stála dokonce imitace krbu s pár polínky a na velkém tureckém koberci, táhnoucím se po celé místnosti, spočívaly dvě sněhově bílé ovčí kůže.
Na oknech visely dlouhé závěsy s orientálním vzorem, sepnuté velkou jantarovou sponou,
a pod nimi kamenná váza plná pavých per, jejichž odlesky připomínaly ty nekrásnější labradority z Indie. Připadala jsem si jako Šeherezáda. Jako Šeherezáda v pohádce Tisíc a jedna noc.
Ale doslova.

Po chvilce jsem se i uklidnila, utišil se mi rozechvělý dech a já se začala cítit příjemně.

"Tak jdeme na to, Amálko?"

Přikývla jsem.
"Dobře. Tady si zamíchejte karty, pěkně pomalu, a pak je odložte na stůl před vámi."
Vzala jsem tedy balíček tarotů do ruky a míchala a míchala.
"A je jedno jak dlouho?" zeptala jsem se.
"Karty musí dostat vaši energii. Ale stačí jen párkrát. Zvládnou to docela rychle," zasmála se.
"Aha, tak dobře, dobře,"řekla jsem a balíček položila okamžitě na stůl.
Srdcová dáma si nalila do hrnečku trochu kávy z tepané džezvy, opatrně usrkla a pak už brala promíchaný balíček do ruky. Karty, pěkně jednu po druhé, začala skládat do řady vedle sebe,
a když se už karty v první řadě nevešly na stůl, pokračovala řadou další, a skládala a skládala,
až vyskládala řady celkem čtyři.
"Tak a je to..."