Poprvé jsem světlo světa spatřil v Marievsi, v domě číslo 13 u svých prarodičů, kde bydlela
od dětství moje maminka Marie (nar. 1905), za svobodna Novotná. Kmotrem mi byl při narození bratr mého tatínka, strýc Ladislav z Českého Herálce. Jméno po strýci ani po nějakém svatém jsem při křtu však nezískal. Druhé jméno tedy nemám. Když se maminka provdala za mého tatínka, Jana Kavalíra (nar. 1898), koupili společně v Marievsi dům s číslem 17. Dům, který stál
o dva domky a jednu hospodu vedle stavení mých prarodičů. Tento dům odkoupil tatínek
od nějakého pana Exnera, válečného invalidy z první světové války. Vlastně stavení koupil
i s panem Exnerem a také jeho rodinou, manželkou a třemi dětmi. Jednalo se o tzv. výměnek[1]. Odkoupené stavení bylo ve strašně špatném stavu, doslova na spadnutí. Uprostřed jedné místnosti, ve které se žilo, stál kůl, který podpíral strop, aby se nezhroutil. Podlaha v místnosti byla pokryta jen pár shnilými prkny, na zbylé části země byla už jen hlína. Rodina Exnerova měla vzadu ve stodole z chvojí postavený přístěnek, titěrný prostor, určený k bydlení. Pět lidí tak bydlelo v jedné maličké místnosti. Vchod měli Exnerovi naštěstí vlastní, na opačné straně stavení, potkávali jsme je tudíž prakticky jen na dvoře. Tatínek tento dům panu Exnerovi postupně splácel. Peníze vkládal dle vzájemné dohody do úschovny na Příjemkách, tzv. kampeličky[2],
ze které si mohl pan Exner pravidelně vybírat určitý finanční obnos.

Já si pamatuji už jen na hlavu rodiny, pana Exnera, a jeho dceru Jiřinu. Pan Exner byla totiž taková typická figurka. Tento muž vypadal jako Švejk, jako voják Švejk z knihy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války od Jaroslava Haška. Ale úplně přesně. Do sebemenšího detailu. Nemám však bohužel schovanou žádnou jeho fotografii. Tento náš soused Švejk existuje jen v mé paměti. Dcera Jiřina byla slušná dívka, která patřila, jak se dříve říkalo, k těm lepším holkám. Chodila totiž do osmiletého gymnázia a chtěla také studovat. Měla vysoké cíle, které jí mohli její rodiče také dopřát. Nepotřebovali totiž, aby jim dcera pomáhala na poli, žádné políčko totiž ani neměli. A nemuseli řešit ani svou finanční situaci. Měli pravidelný příjem z invalidního důchodu pana Exnera a také ze splátek mého otce za dům. Nemuseli tedy poslat dceru někam do učení, aby pro rodinu následně vydělávala peníze. Jiřina si tedy mohla v klidu studovat. Na gymnázium chodila z Marievsi také Anežka Lacinová, jejíž otec byl stejně jako otec Jiřiny válečný invalida. Pan Lacina však přišel v první světové válce dokonce o nohy. Pohyboval se tedy jen díky hadru
na zemi, po kterém se šoupal. Manželka pana Exnera, ani jeho dva synové mi v paměti neuvízli. Synové, jestli jsem je někdy vůbec potkal, byly totiž již ve službě u nějakého sedláka na statku, kde pracovali jako čeledínové. V Marievsi se tedy vyskytovali jen zřídka.

Když moji rodiče polorozbořené stavení odkoupili, chtěli je samozřejmě rychle opravit, aby se
v domě mohlo bezpečně bydlet. Tatínek tedy nakoupil cihly a další potřebný materiál pro opravu, a pustil se do práce. Němci mu však při první příležitosti nově nakoupené cihly zabavili. Byla druhá světová válka a cihly prý potřebovali pro vlastní nezbytnosti. A to především na stavbu obrovských vojenských skladů, které měly být nedaleko Marievsi. Cihly tatínkovi tedy odebrali jako by se nechumelilo. Tatínek tuto nespravedlnost však nemohl vydržet a brzy za Němci
na stavbu vyrazil. Přemlouval je, popisoval rodinnou situaci, vážný stav našeho domu, až se jeho snažení nakonec setkalo s úspěchem, a německé vojáky přesvědčil, aby se přijeli na naše rozpadající se stavení osobně podívat. Byli jsme tedy zachráněni. Když totiž Němci na vlastní oči spatřili kůl podpírající strop a hlínu na zemi místo podlahy, rozhodnutí o zabavení cihel zrušili. Tatínek tak mohl začít s opravou a náš dům tak brzy vypadal jako nový. Se stavbou mu tenkrát pomáhala celá vesnice. Dodnes si pamatuji, jak náš domek po opravě vypadal. Tatínek jej totiž také přestavěl. Když se vešlo dovnitř stavení, do tzv. síně, po levé straně se nacházel vchod
do světnice a po straně pravé dvířka do chlíva. Ze světnice poté ústil ještě vchod do ložnice.
V domku se vykopal také sklep, kde jsme uskladňovali brambory, a na dvorku stála kadibudka, tedy toaleta. Měli jsme skromné bydlení, oproti předchozí jedné místnosti s kůlem uprostřed,
to byl však převratný luxus.

Po opravě domku jsme se už mohli pohodlně nastěhovat do nového. Když se však rodiče nadobro odstěhovali od prarodičů, do domku číslo 17, mě jaksi u prarodičů v domě číslo 13 zapomněli. Vyrůstal jsem tedy u rodičů mé maminky, babičky Františky a dědečka Vincenta Čeňka.
A samozřejmě, že mě tam rodiče nezapomněli. Měl jsem však ještě bratra Jana a Ladislava. Bylo nás hodně a rodiče neměli tolik prostoru, a vlastně ani peněz a času věnovat se třem dětem. Maminka s tatínkem byli totiž zemědělci. Od rána do večera pracovali na poli, měli toho až
nad hlavu, a proto jedno ze svých dětí nechali u prarodičů. A jelikož jsem byl ze všech dětí nejstarší, byl jsem to právě já, kdo zůstal u babičky a dědečka. U prarodičů jsem bydlel až
do osmé třídy Újezdní školy měšťanské. Poté jsem se přestěhoval k rodičům.

Když se strýc Josef vrátil z vojny, bydlel se mnou u babičky a dědy. Krátce na to se však oženil
a do domu přivedl novou paní. Paní Emílii, za svobodna Emílii Pleskačovou, z Bílku. Byla to moc hodná dívka a říkali jsme jí všichni Emka. Když se Emka nastěhovala k Josefovi do domu mých prarodičů, musel jsem se přemístit, opustit svůj pokojík a spát společně s prarodiči v jedné místnosti. V druhé místnosti, o něco menší, mém bývalém pokojíku, spal právě strýc s Emkou.

Území Vysočiny leží v oblasti Českomoravské vrchoviny. Na jihu se nachází Jevišovická pahorkatina, na severu Javořická pahorkatina s nejvyšší horou Javořice (836,5 m.n.m.), západ tvoří Křemešnická vrchovina a sever Žďárské vrchy, kde se nalézá druhý nejvyšší vrchol Devět skal, který je o pouhý 0,1 m nižší než hora Javořice. Úmoří Severního moře do Vysočiny zasahuje povodím Labe, které krajem neprotéká, voda do Labe však odtéká řadou menších řek, z nichž nejvýznamnější je řeka Sázava. Jihovýchodní polovina kraje patří k úmoří Černého moře a povodí Dunaje, které do kraje vstupuje menšími řekami, například Svratkou a Jihlavou. Na Vysočině se nachází mnoho kulturních památek, hradů, zámků a také dvě chráněné krajinné oblasti, kterými jsou Žďárské vrchy a Železné hory. Z kulturních památek byly tři zapsány na seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Jsou jimi historické centrum města Telč, poutní kostel svatého Jana Nepomuckého u města Žďár nad Sázavou a dále židovská čtvrť, židovský hřbitov
a Bazilika svatého Prokopa v Třebíči.

Všude kolem mého domova se vyskytovalo na loukách také velké množství motýlů, kterými jsem byl vždy fascinován. Proto jsem si také z jednoho kurníku od slepic postavil pěstírnu na motýly. Nasbíral jsem si pokaždé housenky, v kurníku je vykrmil listím, ony se poté zavěsily, zakuklily, až se vylíhli krásní motýli. Nejkrásnější okamžik vždy nastal, když motýl lezl z kukly ven. Křídla měl celá pomačkaná, jak s nimi však začal hýbat, křídla se nafukovala a začala nabírat tvar. Nakonec se roztáhla jako vějíř. Abych krásu motýlů zachoval, pokapal jsem jim hlavičku krátce
po vylíhnutí lihem, tím je usmrtil, následně propíchl tělíčko špendlíkem a rychle natáhl jejich křídla, aby motýli ztuhli ve správné poloze. Tímto způsobem jsem postupně nasbíral velké množství motýlů. Měl jsem Babočku kopřivovou, Babočku paví oko, Otakárka fenyklového, Otakárka ovocného a mnoho dalších.

V dnešní době si lidé nedokáží představit Vánoce bez hromady cukroví, množství dárků
a stromečku s barevnými ozdobami a blikajícími žárovičkami. Dnes je všude hojnost. Vždy tomu tak ale nebylo. Zvlášť u nás v Marievsi, chudé osadě, kde se většina obyvatel živila zemědělstvím. Na vánoční stromeček se tehdy věšela jablíčka, ořechy, linecké pečivo a papírové řetězy. Prodávaly se v té době tedy také ozdoby s hákovým křížem, ty u nás doma ale neměly v žádném případě místo. Papírové řetězy se vyráběly z barevných papírů. To si pamatují ještě Jára
s Ládíkem, kteří tyto řetězy vyráběli s mojí maminkou. Z barevných papírů se vystříhávaly proužky, které se vždy stočily do kolečka, konce kolečka se k sobě přilepily a nasadil se další proužek papíru. A takhle se stříhalo a lepilo, dokud nebyl celý řetěz hotový. K lepení se používala směs, která se vyráběla z hladké mouky a vody. Ozdobičky na stromek jsme vyráběly také
z izolačních elektrikářských trubek, tzv. špaget, z kterých se tvořily mašličky. Tyto mašličky se vždy propíchly jehlou s nití a navlékly za sebe, až z nich byla dlouhá šňůra plná mašliček.
Na stromek se umísťovaly také svíčky na miskách, které byly přilepené na plechové skřipce.
Při pálení těchto svíček se ale musel dávat velký pozor, aby nevznikl požár. Často se totiž stávalo, že lidé na svíčky zapomněli, a stromek vzplál. Své manželce jsem proto později vyrobil vánoční svíčky z elektrických žárovek, které požár způsobit nemohly.

Před štědrovečerní večeří jsme se vždy všichni pomodlili, v průběhu večeře si povídali, smáli se, poté se rozdali dárky a před půlnocí se vyrazilo na půlnoční až do vzdálené Chotěboře, která byla vzdálená dobré 4 kilometry. Na Štědrý den jsme zpívali koledy a také s kamarády obcházeli vesnice a dívali se do oken domů, jak má která rodina nazdobený stromeček. Na Štěpána jsme poté chodili od baráku k baráku na koledu. Na adventní věnec[7] a názvy jednotlivých adventních nedělí si už ale nepamatuji. To jsme u nás nějak nevedli. Lilo se u nás ale olovo, pokud tedy nějaké zrovna bylo, a mimo to jsme na Vánoce krájeli také jablíčka a pouštěli si svíčky
ve skořápkách po vodní hladině. Mnoho tradic se ale u nás na vesnici nedodržovalo. Souviselo
to totiž vždy s tím, jak byla vesnice movitá a Marieves patřila mezi ty chudší. Pod stromeček jsme si tedy nadělovali pouze drobnosti. Nebo tedy Ježíšek nám je naděloval. Na stromeček ale vždy zapomněl, ten jsme si museli ozdobit sami. Podstatné pro nás všechny však vždy bylo, že se sešla celá rodina a byla pospolu po celé období Vánoc.

Slavnost posvícení se dříve slavila v každé vesnici v jinou dobu a trvala zpravidla několik dní. Lidé se během této doby navzájem navštěvovali, veselili, jedli a popíjeli, a zároveň si také mohli odpočinout od práce. Jelikož však bylo posvícení v celé zemi v jinou dobu, zavedla jeho výsost, císař František Josef II, jednotné posvícení, tzv. císařské posvícení (Havelské posvícení)[10], které bylo v celé zemi v jeden den. Tato slavnost byla totiž někdy velmi rozverná a lidé mnohdy zanedbávali práci delší dobu, než pouze během posvícení. Navíc, když se posvícení slavilo v jedné vesnici, shromáždili se v ní vždy i lidé z okolních vesnic a slavilo se vlastně společně. Měnilo se jen místo, kde slavnost posvícení probíhala. Výsledkem tedy byly neustálé oslavy a žádná práce, čemuž chtěl císař vyhlášením jednotného posvícení zabránit. To se mu však stejně nepovedlo.
Ba naopak. Lidé slavili obě dvě posvícení, jak to své, tak i to císařské. Práce tedy stála mnohem delší dobu než předtím.

Oba moji rodiče pracovali jako zemědělci a já s bratry jim na poli musel pomáhat. Pracovali jsme všichni společně, celá rodina. Žádné jiné pomocníky jsme neměli. Práce bylo tedy opravdu mnoho. Přesto jsme však s bratry stíhali chodit i do školy. Doma nás rodiče nechávali jen
ve vzácných případech. Jakmile jsme však ze školy přišli domů, museli jsme okamžitě na pole, nebo třeba pást krávy, které jsme vlastnili. Na pastvině jsme vždy čekali, dokud se krávy dostatečně nenapásly. Poté jsme je odvedli domů. I když často dovedly domů právě ony nás. Pamatovaly si totiž velice dobře cestu zpět. Možná i lépe, než my. Za společný čas strávený
na louce se nám krávy odměnily mlékem. Běžně nadojily mezi 3,5-6 litry. To je jiné než dnes.
V dnešní době vyprodukují dojnice[1] mezi 20-50 litry mléka. Tedy cca desetkrát větší množství než dříve. Desetkrát více mléka, než je pro krávy přirozené. Proto jsou dnes tyto krávy také
ve věku okolo 4 let odvezeny na jatka. Za mého dětství se krávy dožívaly běžně 20 let.

Nepamatuji si, že by měli moji rodiče někdy nějaké volno, dovolenou. To dříve vůbec neexistovalo. Lidé, kteří měli hospodářství, si nemohli dovolit někam odjet, nechat hospodářství bez dozoru. V tomto směru pomohla zemědělcům až zemědělská družstva, která umožnila,
aby měli lidé více volného času. Díky družstvům byli lidé vykoupeni z té neustálé 24 hodinové práce, z té dřiny, a mohli tak například navštívit nějaká rekreační střediska. V naší osadě Marieves se založilo družstvo ještě před příchodem komunistů. Založil je můj tatínek, který však žádný komunista nebyl. Ve společné práci, družstevním hospodaření, však viděl výhody. Jednoho dne proto objednal a zaplatil stroje, určené ke společné práci. Než však stačil tatínek stroje vůbec vyzkoušet, komunisté mu vše zabavili, a nové stroje poté použili do vlastních družstev,
do JZD[6], kam museli také následně oba moji rodiče chodit pracovat. Rodičům komunisté zabavili po roce 1948 také většinu jejich půdy. 1,5 hektaru zabavené půdy si komunisté za drobný peníz pronajímali a zbylý půlhektar půdy si mohli rodiče ponechat. Proto po roce 1989 neměli rodiče nárok na žádnou restituci.[7] Do JZD museli rodiče odevzdat také všechny naše krávy. Tatínek je v družstvu poté krmil a maminka několikrát denně dojila. Přesto všechno, to však byla mnohem lepší práce než dříve. Rodiče pracovali v kravíně každý den přesný počet hodin
a po odpracování této doby měli volno, což dříve nikdy neměli, protože museli neustále něco dělat. Navíc v družstvech už byly také mnohem modernější stroje, práce tak byla snazší.

Přestože měli rodiče s příchodem družstev více volného času, na dovolenou třeba k moři
za hranice se bohužel nikdy nepodívali. Nejprve na to neměli peníze a poté, podle jejich slov, už na to nebyl dostatek sil. Za hranice jsem se proto v průběhu své práce podíval až já. Navštívil jsem Polsko, NDR[8], Jugoslávii, Bulharsko, Krym, Egypt a další země. Nejatraktivnější destinací pro mě bylo Bulharsko. Tam bylo totiž vždy krásně teplo, na plážích se třpytil zlatý písek
a v restauracích se podávalo velice chutné jídlo. Tam jsem jezdil nejraději. Za minulého režimu se však také hodně cestovalo po Československu. Každý podnik měl svůj ROH[9] rekreační objekt,
do kterého jezdili zaměstnanci na rekreace. ROH bylo v té době největší cestovní kanceláří
v Československu a členství zaměstnanců bylo v tomto odborovém hnutí prakticky povinné
a automatické. Byl to jakýsi projev loajality k režimu, podobně jako účast ve volbách
nebo prvomájovém průvodu[10]. Pro zaměstnance organizovalo ROH také nejrůznější rekreační
a společenské aktivity (například k Mezinárodnímu dni žen). Na Vánoce poté pořádalo vánoční besídky s nadílkou pro děti zaměstnanců a rozdávaly se také velice oblíbené vánoční kolekce[11], které se přidělovaly podle počtu dětí v rodině. Pamatuji si, že vánoční kolekce existovaly již
za mého dětství, v období první republiky a také za protektorátu. Prodávaly se běžně
v obchodech. Dovolit si je však mohl pouze ten, kdo na to měl. Za protektorátu poté pouze ten, kdo měl na kolekci potravinový lístek, byly totiž na příděl, a také samozřejmě dostatek peněz.
Za protektorátu byly však vánoční kolekce nejen drahé ale byly navíc k dostání pouze
na potravinové lístky.

Jelikož hospodářství vyžadovalo péči o zvířata a pole každý den, pracovali moji rodiče běžně
i v sobotu. V tento den se však před rokem 1939 obyčejně nepracovalo. Válka ale vše změnila
a sobota se tak stala oficiálně také pracovním dnem, kdy chodili lidé do zaměstnání a děti do škol. Po roce 1945 se práce v sobotu zrušila, po nějaké době se však pracovní sobota opět obnovila
a následně se chodilo v sobotu do práce jen dopoledne. To si pamatují i Jára s Ládíkem. Jak chodili každou sobotu do 11 hodin dopoledne do školy. Jakmile se poté vrátili ze školy, nasedli jsme všichni do auta a jelo se do Marievsi nebo Sobíňova na víkend. Od 60. let se střídala jedna sobota pracovní, jedna nepracovní a pětidenní pracovní týden byl navrácen až v roce 1968. I po roce 1968 však byly některé soboty vyhlášeny jako pracovní. Tyto dny měly pomoci dohnat nesplněný hospodářský plán, či sloužily jako náhrada státního svátku, který připadl na všední den. U nás doma byla však sobota vždy pracovní, museli jsme se postarat o zvířata a v době žní také o pole. Sobota byl navíc tzv. úklidový den, kdy se musel poklidit celý dům. Vydrhla se podlaha z prken
ve světnici, zametl se dvorek a vycídil každý kout, aby bylo v neděli, kdy se chodilo do kostela, hezky čisto. Jediný volný den byla tedy po dlouhou dobu neděle, kdy si mohli lidé po pracovním týdnu konečně odpočinout. V neděli se chodilo také do kostela do Chotěboře, a dvakrát do roka poté na pouť do obce Frauenthal[12], rozkládající se na obou březích řeky Sázavy, nedaleko Havlíčkova Brodu. Zhruba 1,5 km od obce stál totiž poutní areál s rokokovým kostelem sv. Anny

Tatínek si dělal zabijačku vždy sám. Žádný řezník u nás nebyl nikdy potřeba. Můj tatínek byl totiž velice šikovný. Dokonce si ho zvali i sousedé, aby jim vepříka zabil a naporcoval jej. Někdy
to dělal úplně sám, někdy měl k ruce pár pomocníků, protože se zabijačkou bylo vždy hodně práce. Na začátku každé zabijačky musel tatínek použít jateční pistoli[14], která prase omráčila. Pokud nebyla po ruce jateční pistole, použila se ke zbavení vědomí zvířete jednoduše rána kladivem, palicí nebo sekerou. K vlastnímu usmrcení prasete poté došlo až vykrvácením. Dokud vepř ležel na zemi, prořízla se mu krční tepna a doposud fungující srdce poté vytlačilo většinu tělesné krve. Pod prase se proto umístil lavor, do kterého krev vytékala. Aby se krev nesrazila, musela se stále míchat. To dělaly u nás doma vždy ženy holýma rukama. Po vykrvení těla prasete se krev poté přelila do větší nádoby, kde se z ní musela vymíchávat vlákna fibrinu[15]. Závěrečným zasolením krve se poté definitivně zamezilo jejímu sražení. Krev se následně donesla do domu a vařila se z ní černá polévka, zvaná také bouřka nebo prdelačka. Velice dobrá záležitost. Byla to polévka ze silného vývaru, vepřové krve, cibulky, krup a koření. Po vykrvácení se poté dalo prase do velkých necek, a to tak, aby se do nich prase vážící mezi 150-200 kily opravdu vešlo. Následně se polévalo horkou vodou, aby se napařila kůže na těle, z které se poté pomocí železných zvonů a řetězů mechanicky odstraňovaly štětiny. K odstranění štětin napomohlo také posypání pomletou kalafunou[16] před napařováním. Poté se prase pečlivě umylo teplou vodou, tatínek mu nařízl na obou zadních nožkách kůži mezi šlachou a kostí v oblasti Achillovy šlachy,
a tímto otvorem v bércích se provlékly háky rozporky, na které bylo tělo vepře zavěšeno
ve stodole po celý zbytek zabijačky. Prase se poté od shora dolů rozřízlo a po otevření břišní dutiny se opatrně vyndaly vnitřnosti, aby se nepoškodila střeva a jejich obsah neznečistil maso. Střeva se musela také vyprázdnit, pořádně vyprat, poté se plnila prejtem[17] a vznikaly tak mezi lidmi velice oblíbené jitrnice. Poté se vyndal a vyčistil žaludek, z jater se opatrně vyjmula žluč,
a dělala se tlačenka. Pak se otevřela hrudní dutina a vyjmulo se srdce. Po všem tom vykuchání se prase nakonec rozřízlo na dvě půlky, odřízla se mu hlava, která se zbavila mozku, a z ní se poté vařil ovar. Společně s jazykem, krkovicí, plecí a lalokem. Na ovar pokaždé všichni čekali, byla
to totiž velká pochoutka a zároveň také první maso, které se na zabijačce jedlo. Posléze se dalo veškeré maso vařit, péct, dělal se sulc, některé kusy masa se pověsily a nechaly alespoň tři dny vyvěsit, aby byly měkčí, chutnější a stravitelnější, jako například kotlety či maso na řízky. Zabijačky se dělaly při prvním sněhu, aby byl už ve stodole mráz a maso se tam po uskladnění nekazilo. Tehdy ještě žádné ledničky neexistovaly.

Zabijačky se u nás začaly dělat až za okupace, předtím si to lidé nemohli dovolit. Veškeré maso totiž museli prodat. To až za okupace bylo všude více práce. Němci totiž stavěli v okolí muniční sklady[18], do kterých chodili lidé z obcí pracovat. Muniční sklady tedy poskytovaly nové pracovní příležitosti, lidé si mohli přivydělávat, a mimo jiné už také nemuseli prase prodat,
ale mohli si ho doma zabít a sníst. Vždy však museli mít od Němců patřičné povolení, nahlásit zabijačku předem, a poté také odevzdat kůži z prasete, tzv. krupon[19], který se používal
na výrobu podrážek. Zabijačky se dělaly zejména po válce. Za války byla bída, nebyly potraviny. Všechno spolykala fronta. I můj tatínek a strýc chodili do těchto skladů pravidelně pomáhat. Můj tatínek musel totiž neustále něco dělat. Byl to velice pracovitý člověk. Navíc se nám peníze v době války opravdu hodily. Tatínek si dokonce ještě v pozdním věku přivydělával jako noční hlídač
v kravíně v Marievsi. 3. listopadu roku 1975, v 77 letech, však bohužel zemřel. Moje maminka přežila tatínka o mnoho let. Zemřela v nedožitých 86 letech. Do té doby bydlela ve výměnku
u mého bratra Ládi v Marievsi.

V roce 1943, když mi bylo 17 let, jsem postavil na zahradě u našeho domu v Marievsi malou větrnou elektrárnu[1]. Bylo to krátce před vykonáním tovaryšské zkoušky z oboru radiomechanik u Obchodní a živnostenské komory v Brně. Potřeboval jsem se tehdy procvičit v praxi a současně jsem také chtěl, aby v osadě fungovala elektřina. Všichni jsme v Marievsi toužili po elektrické energii, po elektrickém osvětlení, a také funkčním rozhlasu, z kterého bychom se mohli dozvídat zprávy z bojišť. Chtěli jsme být informováni o tom, jak a kam ustupují fašistická vojska. Byla
to nelehká doba. Marieves byla elektrizována až v roce 1961, do té doby však nikdo nechtěl čekat. Proto byl můj nápad, jak získávat elektřinu pomocí větru, geniální. Navíc v Marievsi foukalo neustále, pro větrnou elektrárnu to tak byly přímo skvělé podmínky.

Menší větrné elektrárny jsem později vyráběl pro všechny lidi z okolí. Prakticky u každé chalupy
v Marievsi, Příjemkách, Bílku, Střížově, Sobíňově a Počátkách tak vyrostl větrník. Na vesnici se totiž každá novina šíří rychlostí blesku. Když tedy lidé zjistili, že někdo z jejich okolí umí zajistit proud v domě, ihned jej povolali. Elektrickou energii jsem poté zajišťoval také v hospodě, která stála vedle domu mých rodičů a patřila bratrovi pana Löbla. V hospodě jsem se při víkendových tancovačkách staral o osvětlení. Měl jsem benzínový agregát[3], který nabíjel akumulátory a ty poté sloužily jako zdroj energie pro osvětlení. Místo tedy toho, abych proháněl děvčata v kole, honil jsem agregát, aby fungoval celou noc. Svou největší větrnou elektrárnu s výkonem 3kW jsem postavil ve vesnici Střížov. Díky této silné domácí větrné elektrárně se mohlo dokonce
i přitápět v domě.

Se začátkem televizního vysílání[4] v Československu jsem poté upravil první československý sériově vyráběný televizor Tesla 4001A[5], který patřil mému strýci Josefovi, a to tak,aby televizor mohl při napájení z domácí sítě 12V přijímat televizní program. Má větrná elektrárna se tedy stala také zdrojem pro televizní přijímač a v naší vesnici se hovořilo o tzv. televisi na vítr.
Ze všeho nejdříve jsem musel upravit napájecí zdroj. Chtěl jsem totiž, aby se televizor napájel
z akumulátoru, který se nabíjel pohybem vrtule na tyči u domu mých prarodičů, kde strýc Josef bydlel. Musel jsem tedy kompletně předělat síťový zdroj. U vchodu do sklepa, visela poté na zdi litinová skříň, ve které byl měnič napětí, který převáděl 12 V na 220 V. Díky větrné elektrárně
a měniči napětí tak mohl televizor vysílat. A jelikož to byl dlouhou dobu jediný televizor v naší osadě, svolala se dvakrát do týdne (častěji v té době televize nevysílala) celá vesnice na dvorek mých prarodičů a všichni společně sledovali televizní přenos. Tesla se položila na stolek, před ní se daly lavice, na které se lidé posadili, k tomu babička usmažila bramboráky, popíjelo se a byla velká pohoda. Výsledky mého bádání a konstruování byly následně zveřejněny v časopise Amatérské rádio v článku Televise na vítr. Tento článek zaznamenal tehdy velký úspěch. Pár dní na to mi přišla dokonce celá hromada obdivných dopisů, z nichž na všechny jsem nestačil ani odpovědět.

Když začala druhá světová válka, bylo mi třináct let. Vše jsem tedy již dobře vnímal a některé okamžiky si ještě dnes živě pamatuji. Nerad však o této době plné krutosti a lidské bezmocnosti hovořím. Vzpomínky mi totiž vhánějí slzy do očí. Především v souvislosti s partyzány, kteří představovali protinacistický odboj. Partyzánské skupiny byly zvláštní složkou odboje, které se vyskytovaly ve všech zemích okupovaných wehrmachtem. Na mnoha územích, jako například
ve Francii, Řecku, v Polsku a na Slovensku vystavili partyzáni nacisty vážným problémům až
v letech 1943-1944, v SSSR a v Jugoslávii se jejich síla však rozvinula mnohem rychleji. Za rok 1943 dokázali sovětští partyzáni způsobit 9 000 vykolejených transportních vlaků, při nichž bylo poškozeno či dokonce zničeno 6 000 lokomotiv a 40 000 vagonů. Na počátku roku 1944 operovalo za německými liniemi přes 250 000 sovětských partyzánů. K partyzánům se postupně přidávali také osoby pronásledované nacisty a uprchlí sovětští váleční zajatci. U nás začaly partyzánské skupiny vznikat v polovině roku 1942, a to především na Moravě. Na jaře roku 1944 působilo
v protektorátu již zhruba devadesát partyzánských jednotek, čítajících asi osm tisíc osob. Chybělo jim však centrální vedení. Asi nejvíce dominantní skupinou u nás, byl oddíl Jana Žižky, který přepadával četnické stanice a přerušoval komunikační spoje.

Já jsem se dostal poprvé do kontaktu s partyzány prostřednictvím Jiřiny, dcery pana Exnera. Jiřina se totiž provdala do Sobíňova za Antonína Starého, vedoucího partyzánské skupiny
v Sobíňově, kterému se přezdívalo Joska. Já jsem se s Joskou brzy spřátelil a nechával si u něj pokaždé kolo, když jsem jezdil za svou vyvolenou Jarkou, která bydlela také v Sobíňově. Sobíňov, to byla partyzánská vesnice, ve které operovaly za druhé světové války partyzánské skupiny doplněné o tamější dobrovolníky. A takovým dobrovolníkem jsem se stal i já. Pro partyzány jsem spravoval nejrůznější stroje, ale o tom nechci už více hovořit. Každopádně si pamatuji, jak mě jednou právě Joska varoval před následujícím nebezpečím. Tehdy mi doslova řekl: "Jardo, dnes
do toho lesa nechoď na rande, nebude tam bezpečno." Neměl jsem tehdy tušení, o co jde. Do lesa u Sobíňova jsem však toho dne na rande s Jarkou raději nešel. A ještě, že jsem tak učinil. Partyzáni totiž toho večera vyhodili do vzduchu železniční most. Kdybych tam s Jarkou býval šel, mohl skončit večer velkým malérem. Němci nás mohli v blízkosti mostu vidět a následně třeba
i obvinit z exploze.

Partyzáni ze Sobíňova prováděli protestní akce den co den. Počátkem května 1945 však došlo
k nerovnému boji s Němci a na silnici mezi Sobíňovem a Ždírcem nad Doubravou zemřelo přes 30 partyzánských dobrovolníků. Bylo mezi nimi i 23 mých kamarádů. Když si na to pokaždé vzpomenu, dělá se mi z toho zle. Byla to tragédie. Dokonce se mi o tom ještě dnes zdají sny.
V těchto snech spatřuji naposled své kamarády, kteří jsou Němci následně bez sebemenšího slitování postříleni. 5. května 1945 mi nacisté zabili také mého přítele Mirka Halíka ze Střížova. Bylo to strašné. Mirek byl ještě mladý kluk, stejně jako já, a ty bestie mu vzali jeho život. Ten den jsem jel na kole do Ždírce nad Doubravou za svými kamarády. Bicykl, na kterém jsem přijel, jsem si opřel u pracháren[4] a vesele si to už vykračoval za svými kamarády. Po setkání, když jsem se opět vracel pro své kolo k prachárnám, pro změnu s kamarády, tam můj bicykl však nebyl. Někdo mi jej během mé nepřítomnosti ukradl. Což bylo podivné, protože do té doby mi kolo ještě nikdy nikdo neukradl. V té době se vůbec vlastně nekradlo. To není jako dnes, že si člověk musí všechno zamykat, protože jinak by o to okamžitě přišel. Dříve se nic nezamykalo a nic se také neztrácelo. Tak jako tak, kolo bylo pryč. Chvíli na to přijeli do Ždírce nad Doubravou nacisté a začali město obsazovat. Všichni jsme byli rozehnáni a utíkali pryč, co nám nohy stačily. Můj kamarád Mirek Halík se však se ztrátou mého kola nemohl vypořádat a k prachárnám se zanedlouho poté sám vrátil. Nikomu o tom však neřekl, dozvěděli jsme se to vlastně až po jeho smrti. Mirek se chtěl podívat, jestli se tam mé ztracené kolo náhodou neobjevilo. To však byla velká chyba. Němci ho totiž u pracháren chytli a bez sebemenšího důvodu odvlekli s sebou do Havlíčkova Brodu.
Co po něm chtěli, to nevím. V Havlíčkově Brodě však byl podroben několikahodinovému výslechu, při kterém ho nacisté nemilosrdně mučili. Poté si musel Mirek dokonce svýma holýma rukama vykopat hrob za Havlíčkovým Brodem a nacisté ho tam zastřelili. Ani přesně nevím, kde byl můj nebohý kamarád Mirek zabit. Byla to hrůza. Taková hrůza. Ještě dnes mám slzy v očích, když si na to vzpomenu. Tento morbidní čin byl také veden jako důkaz proti nacistům u Norimberského procesu[5], co za šílená zvěrstva páchali.

Německá okupační moc byla vůči partyzánům ve všech zemích naprosto bezmocná, a rozhodla se proto situaci ovládnout brutálním odstrašujícím terorem. Partyzáni a jejich pomocníci byli nacisty stříleni nebo dokonce věšeni. Vesnice, v nichž nalezli Němci úkryt partyzánů, byly srovnány se zemí a jejich obyvatelé bez milosti povražděni. Obyvatelé Sobíňova byli tomuto hromadnému vraždění a srovnání vesnice se zemí naštěstí ušetřeni. Také můj přítel Joska doslova utekl před smrtí. Schoval se tehdy ve stodole a díky tomuto svému úkrytu přežil. Po válce poté dostal za svou partyzánskou činnost od nového režimu hájenku v Krušných Horách, kde si
s Jiřinou právem konečně spokojeně žili.

Němci měli podle lístkového systému nárok na více potravina také na lepší kvalitu těchto potravin. Češi byli poté rozděleni na obyčejné spotřebitele, těžce pracující, velmi těžce pracující, těhotné ženy, šestinedělky a děti do deseti let. Běžný spotřebitel měl týdně nárok na 2900g chleba (nebo 1200 g chleba a 900 g mouky), půl kila masa nebo masných výrobků, 210 g jedlých tuků a denně čtvrt litru mléka. Tyto hodnoty se postupem doby snižovaly. Úměrně tomu však rostly ceny na černém trhu, které v některých případech stouply až o dva tisíce procent. Přídělový systém přetrval v Československu kvůli špatné hospodářské situaci až do 31. května roku 1953. Člověk musel mít s sebou v obchodě, kromě přidělených potravinových lístků, také vždy dostatek peněz a především štěstí, aby v obchodě dané potraviny vůbec měli. Dodnes si pamatuji, na ceny některých potravin ve smíšeném obchodě u pana Löbla, který stál na Husí patce, mezi Marievsí
a Příjemkami. Buřt stál běžně 50 haléřů a asi pět rohlíků stálo 1 Kčs[2]. Kilo cukru se pořídilo
za 6.30 Kčs a mouka za 6.20 Kčs. U pana Löbla, měli také například herinky, či sušené rybičky
ve velkých pytlích, které se dávaly prasatům jako krmivo. V době, o které vyprávím, byla mzda
1 Kčs, 1 protektorátní koruna za hodinu pro manuálně pracujícího člověka. Proto chodil také náš tatínek na nádraží nakládat a vykládat vagóny, aby pro rodinu něco málo přivydělal a mohl tak nakoupit potřebné potraviny. Když však práce nebyla, a ani tedy peníze, zachránilo nás pokaždé naše políčko, na kterém jsme si mohli některé suroviny sami pěstovat a následně také spotřebovat. Toto políčko, o rozměrech 2 hektarů, nás tehdy zachránilo před hladem.

Ovoce a zelenina byly v té době velice těžko dostupné, proto se lidé také vydávali do lesů,
kde sbírali třeba maliny, ostružiny a lesní jahody. Problémy byly za války i s dodávkami vajec, tuku a cukru, který se začal z protektorátu vyvážet a Češi jej postupně začali nahrazovat cukerínem, neenergetickým náhradním sladidlem, a med tzv. sladomedem. Sladomed, to byla chemická náhražka medu. Vazká sladká hmota, která poškozovala játra. Proto ji také ještě
v průběhu války zakázaly vyrábět. Bylo to však jediné sladidlo společně s cukerínem, které se dalo v obchodech koupit. Od roku 1940 se poté nesměla prodávat káva, kakao a ani čokoláda. V době krize se začal dokonce také propagovat odvar z jehličí jako zdravější náhražka čaje. Čerstvé mléko bylo dostupné jen na venkově, ve městech poté pouze v prášku. Nedostávalo se soli a ani koření, které bylo opět kompenzováno chemickými náhražkami. Stejně tak tomu bylo i s džusy, které vystřídaly limonády. Za války se také omezilo čepování piva, a to až o čtyřicet procent. Relativně dostupná zůstávala pouze pálenka. Všeho však bylo pravdu nedostatek. Proto není ani divu,
že koncem války stál na černém trhu jeden kilogram sádla až 1800 Kčs, kilogram kávy dokonce
9 000 Kčs, přestože před zákazem prodeje činila cena "pouhých" 30 Kčs.

Za války se jedly také brambory, které však byly stejně jako vše ostatní na příděl. Naše rodina si je však mohla pro své potřeby nadále pěstovat na poli. Odvádět se však muselo mléko. Byly to tzv. povinné odvody, které se týkaly všech lidí, kteří doma chovali krávy. Nadojené mléko se u nás
v osadě poté nosilo k hasičské zbrojnici a tam se slévalo. Následně se odváželo na nádraží, nebo přímo do Hlinska, kde byla Nestlé mlékárna. Odvoz zajišťoval nějaký pan Holzmann, to jméno si dobře pamatuji. Z mléka, které rodičům občas zbylo, se poté sbírala smetana a z ní se vyrábělo máslo. V síni u mých prarodičů byla jarmarka, taková skříň, a na ní stál velký hrnec, kameňák.
V tomto hrnci bylo nalité mléko, ze kterého babička pokaždé odebírala smetanu a dávala ji poté zvlášť do hrnce. Moji dva synové si ještě dnes pamatují, jak jim prababička nalévala z kameňáku mléko. Františka vždy odkryla kameňák, chvíli foukala na hladinu mléka, aby odfoukla smetanu, která se držela na vrchu, a zbylé mléko poté mým dvěma synům nalila do hrnků. Někdy dávala mléko ještě do odstředivky, aby získala i smetanu v mléce přímo obsaženou.

Během zaměstnání v radioopravně u pana Hory mě napadla možnost pokračovat při práci
ve studiu a přihlásit se na střední školu. Jednoho dne jsem se proto zajel podívat na den otevřených dveří střední průmyslové školy v Kutné Hoře, jaký má studijní program na následující školní rok. Když jsem tehdy dorazil na místo a tento program si detailně pročetl, zjistil jsem,
že mě na střední škole nemohou nic nového naučit. Zklamaný jsem se proto rozhodl jet zpátky domů. Při cestě ze školní budovy ven jsem si však na vchodových dveřích všiml jednoho inzerátu. A to sice inzerátu z vrcholného německého VTÚ[3] v Podmoklech v Děčíně, který nabíral nové zaměstnance. Cesta do Kutné Hory tedy nakonec nebyla zbytečná a já se místo na průmyslovku přihlásil do VTÚ. Když mě ve VTÚ přijali, s radostí jsem ihned skončil s prací v radioopravně
a od 1. 6. 1946 nastoupil jako technik v tomto ústavu v Podmoklech v Děčíně, kam jsem se musel současně také přestěhovat. Děčín byl totiž od mé rodné Marievsi vzdálen na míle daleko.

Vojáci mi však naslibovali, jak dostanu krásný velký byt, kousíček od ústavu, jak skvěle se budu mít, atd... Nakonec jsem však musel, k mému nemilému překvapení, bydlet v lágru, kde byli shromážděni Němci čekající na odsun z Československa. Bylo to strašné. V tomto lágru jsem bydlel v jedné místnosti společně s Ing. Romanem Golickym, pod jehož vedením jsem pracoval
ve VTÚ. Golicky byl Rus, který po Říjnové revoluci[4] utekl do Německa, kde začal pracovat
pro velkou německou společnost AEG[5]. Byl to skvělý technik, který mě také seznámil se špičkovou německou vojenskou technikou. Hodně jsem se toho od Golickeho tenkrát naučil.
Po pár letech dali ale Golickeho při prověrkách k lopatě, jak to za minulého režimu chodívalo. Prověrková komise, složená z truhlářů, vrátných, uklízeček apod., kteří o problematice práce tohoto inženýra samozřejmě nic nevěděli, označili Golickeho jednoho dne za nespolehlivého zaměstnance, a musel proto odejít z VTÚ a pracovat s lopatou jako dělník. Vyhazovem z VTÚ se však Golicke dostal do železáren na Kladno, kde ho přivítali s velkým nadšením. Ještě, aby ne. Takového inteligentního člověka. Lopatu mu tedy do rukou samozřejmě nedali, na místo toho mu okamžitě poskytli zařízenou laboratoř, kde Golicke následně vyráběl tepelné regulace na řízení vysokých pecí.

Jednou v noci mě však probudil silný zápach. Zápach kouře. Byl jsem natolik unavený z práce,
že jsem večer zapnul pouze vařič, lehl si na postel a okamžitě tvrdě usnul. Zapomněl jsem
nad vařič umístit plech. Vařič mi tedy propálil do postele obrovskou díru. Naštěstí však jen
do postele. Stačila totiž chvíle a díra mohla být i ve mně. Všechno jsem tedy rychle uhasil a byl rád, že jsem se včas probudil. Kouř byl však v místnosti cítit ještě hodně dlouho poté.

Po přestěhování VTÚ z Podmokel do Prahy na Jenerálku jsme s kolegy zkoumali, jaké zbraně Němci za války používali a jak je sestrojovali. Dělali jsme tzv. reverzní inženýrství[7]. Výsledky našeho bádání zajímaly především generály, kteří chtěli, abychom jim v ústavu vše názorně demonstrovali. Já jsem byl pověřen seznámit se s námořními minami[8], které zůstaly v ústavu
v Podmoklech po Němcích. Miny, které jsem v ústavu prozkoumával, byly velice přelomovým vynálezem. Po vypuštění pod hladinu moře totiž poslouchaly signál z lodě, která je vypustila. Dokud tento signál miny slyšely, pluly stále rovně. Když poté loď, která minu vypustila, vypnula motory, a nastalo úplně ticho, nedostávala mina žádný signál z lodě a odbočila tedy od své dráhy o 90 stupňů. Kroužila kolem nepřátelské lodi, jezdila do spirály, až do ní nakonec narazila a vybuchla.

Poté jsem se zabýval prakticky už jen radiostanicemi. Dostal jsem vždy zadání, k čemu má daná radiostanice sloužit, zkonstruoval ji a uvedl do výroby. V roce 1960 jsem byl poté jmenován vedoucím útvaru mobilních radiostanic. Během činnosti v této funkci se mi s kolegy podařilo vyvinout řadu technicky náročných úkolů, které byly dokonce oceněny v ústavních soutěžích. Zařazení do této funkce však vyžadovalo odborné vzdělání, a proto jsem musel při zaměstnání navštěvovat střední průmyslovou školu. Průmyslovka mě tedy neminula. K tomu všemu jsem musel ve stejné době také napsat odbornou knihu, které měla dokládat mé technické znalosti. Zabýval jsem se v ní příjmem televizního signálu ve větších vzdálenostech od vysílače a také
v nepříznivých podmínkách. Kniha následně vyšla pod názvem: Dálkový příjem televise
a na obrázku jsou v ní dokonce zachyceni i moji dva kluci, Jára a Ládík, jak sledují stavbu převaděče. Vše se ale najednou samozřejmě nedalo stíhat. Zaměstnání, škola, práce na knize,
a tudíž jsem na průmyslovce propadl. Nestíhal jsem se učit. Musel jsem tedy opakovat jeden celý ročník. Nakonec jsem však průmyslovku dokončil, odborná publikace vyšla a já mohl dále pokračovat ve své oboru, ovšem již na vyšší pozici.

Mojí první radiostanicí byla radiostanice určená pro výcvik vojáků ve větroních[9], prostřednictvím které by mohl učitel, který stál na zemi, komunikovat s vojákem ve vzduchu
a říkat mu, co má dělat. Radiostanice se nazývala Skřivánek a vyráběla se později v Tesle Brno.
V případě této práce jsem však zažil také nehodu kluzáku, která bohužel skončila smrtí pilota. Každý větroň se totiž musí nějak dostat ze země do výšky, kde může za vhodných podmínek využívat pro další let vzestupných termických proudů nebo vzestupných proudů vzduchu zapříčiněných jeho prouděním přes horský terén. Za mých časů se běžně používaly dva způsoby vzletu. Vzlet za motorovým letadlem, tzv. aerovlek, nebo vzlet za navijákem. V případě této nešťastné události se použil aerovlek. Vzlet aerovlekem se provádí proti větru. Vlečným lanem je spojen motorový letoun s kluzákem na přídi větroně. Větroň jede po zemi a zrychluje vlivem přebytku tahu vrtule vlečného letadla z rychlosti nulové až do rychlosti odlepení. Po odlepení větroně od země má větroň snahu stoupat, vlečný letoun má však rychlost odlepení vyšší, proto po odlepení vlečného letounu přechází obě letadla z letu rovnoběžného s povrchem země

Ve VTÚ a VÚST jsem pracoval převážně pro vojáky. Vykonával jsem vojenské úkoly. Když se však objevila NEP[1], byl vojenský program zastaven. Začalo se odzbrojovat, všude měl být mír,
a našemu ústavu tedy nezbývalo nic jiného, než se vrhnout na civil. V této době tak začal vývoj nové řady moderních rozhlasových přijímačů. Já jsem byl řešitelem kabelového přijímače Minor. Středovlnného rádia, které mělo již stereo[2] a navíc bylo přenosné. Možnost rádio přenášet byla zlomová. Byla to velká novinka. Do té doby existovala totiž jen elektronková rádia velkých rozměrů, která se tak jednoduše přenášet nedala. Dodnes si pamatuji ten den, kdy jsem Minora začal sestrojovat. Hlavním důvodem mého konstruování se stala má manželka Jarka, která chtěla mít na chatě na Radlíku u našich známých Bočanů, kam jezdila s dětmi, přenosné rádio. Toužila poslouchat hudbu. Vzpomínám si, jak mi tenkrát doslova řekla: "Dokud to rádio nedáš dohromady, nejezdi za námi." Samozřejmě s nadsázkou. Na konstrukci rádia jsem tedy intenzivně pracoval a nakonec je dal dohromady. V Tesle Přelouč se pak vyráběly tři prototypy. Prototyp A, B a C, které jsem musel dokonce předvádět v ÚDA[3], to si pamatuji. Tamějšímu publiku jsem vysvětloval, jak zařízení funguje. Svého prvního Minora, zkonstruovaného pro svou manželku, mám dodnes schovaného doma. 

Pro potřeby spojení armádních velitelských štábů jsem byl pověřen vývojem přenosné radiostanice s dosahem 10 km, která měla fungovat jako prodloužení telefonního vedení
v nepřístupném terénu. Tato radiostanice, s krycím názvem Suk, se vyráběla v Tesle Přelouč
a vyvážela se i do Jugoslávie. Zařízení Suk, to byla velká bedna, ve které byly dvě baterie, vysílač
a anténa. Tam, kde v terénu končil telefonní drát, například kvůli výskytu rokle nebo rybníka, se umístilo toto zařízení. Do něj se následně zastrčily telefonní dráty a na druhém konci, po 10 kilometrech, se postavilo stejné zařízení. Telefonní spojení tak mohlo bez problémů dál pokračovat. Pomocí tohoto zařízení, modelu však menších rozměrů, spolu komunikovali také policisté a vnitráci. Suk používali jako vysílačku. Zařízení měli schované v kapse, v odznaku
na klopě byl umístěn mikrofon, za hlavou sluchátko a v rukávu tlačítko pro zapnutí a vypnutí. Běžný člověk tedy ani netušil, že je policista či vnitrák vybaven kompletní radiostanicí, která mohla vše vysílat. Zařízení bylo konstruováno na principu tyčinkových elektronek[4] a patřilo
k tajným zařízením. Nesmělo se tedy mluvit o tom, za jakým účelem a pro koho bylo konstruováno.

V souvislosti s radiostanicí Faun si vzpomínám na jednu nemilou příhodu, která se udála
ve Výzkumném ústavu v Přelouči, od kterého jsem při konstrukci této radiostanice potřeboval vyrobit 5 plošných spojů. Ze začátku probíhalo vše hladce. S ředitelem tamějšího ústavu jsem se po telefonu domluvil na době dodání a do Přelouče jsem nechal dovést úplně nové vrtací stroje, určené pro výrobu plošných spojů, které pracovaly s velkou přesností. Následně se však vše zvrtlo. Bylo to na poradě, které se účastnili technici z Přelouče, vnitráci a já. Ona to vlastně nebyla ani porada. Na radě se totiž lidé radí, ale zde se všichni pořád dokola jen hádali. Celé dopoledne. Především kvůli tomu, co řekli technici, kteří najednou totiž přišli s tímto: "Pro Prahu nemáme čas něco vyrábět. Nemáme na to kapacitu, dostatek zaměstnanců." To mě tehdy vytočilo
a vnitráky také. Zvlášť, když už jsme byli na všem dohodnutí a v Přelouči stály naše vrtací stroje. Byla to podpásovka. Počkal jsem tedy, až nastane pauza na oběd a technici odejdou z kanceláře. Když se tak stalo, a já zůstal s vnitráky v kanceláři sám, zeptal jsem se jich: "Viděli jste někdy, pánové, jak se takové plošné spoje vyrábí?" Oni prakticky jednohlasně odpověděli: "Ne." Řekl jsem tedy ještě: "Ředitel vám jejich výrobu jistě rád ukáže." Vnitrákům se můj nápad zalíbil. Okamžitě se proto zvedli ze židlí a společně jsme šli všichni za ředitelem do jeho kanceláře. Já jsem samozřejmě nepotřeboval vidět, jak se plošné spoje vyrábí. Znal jsem to velice dobře. Chtěl jsem se však podívat do výrobní haly ústavu a osobně se přesvědčit o nadměrné pracovní vytíženosti zaměstnanců.

Dříve bylo vůbec všechno na dlouhé lokte. Dneska, když potřebuje můj syn Jára k práci plošný spoj, napíše jednoduše e-mail do firmy, která plošné spoje vyrábí, a za 10 dní má hotový spoj
v poštovní schránce. Rychle a bez problémů. To za minulého režimu vůbec neexistovalo. Podniky dělaly se vším fóry. Neustále hledaly výmluvy, proč nemohou danou věc vyrobit, jak nemají kapacity, a ve skutečnosti byly jen líné. To se také potvrdilo v Lanškrouně, kam jsem jel jednoho dne kvůli plošným spojům s náměstkem ministra vnitra. Po příjezdu na toto místo jsme sháněli ředitele ústavu, s kterým bychom vše projednali, podobně jako v Přelouči. Ředitel však ve své kanceláři nebyl. Zaměstnanci nás tudíž poslali do kanceláře k vedoucímu oddělení. Ten ve své kanceláři seděl, byl však zaneprázdněn telefonátem. Posadili jsme se tedy s náměstkem na křesla před kanceláří a čekali, až nás vedoucí oddělení pozve dál. Uběhlo 5 minut, 10 minut, 20 minut
a stále nic. Vedoucí nepřetržitě telefonoval. Jak jsme však z poslechu postupně zjišťovali, jednalo se o soukromý telefonát. Náměstek tedy začínal pomalu rudnout rozčílením. I přesto však v klidu nadále vyčkával v křesle. Uběhlo dalších 10 minut, když se z kanceláře najednou ozvalo: "Můžete dál." Pobouřený náměstek vyskočil z křesla jako čertík z krabičky a po vstupu do kanceláře ihned spustil na vedoucího: "Víte, koho jste nechal čekat? Víte, kdo já jsem? Co si to dovolujete? Půl hodiny tady kecat s nějakým kamarádem! V pracovní době!" Bylo vidět, jak vedoucí začíná ztrácet pevnou půdu pod nohama. Jak začíná mít strach. Dokonce se náměstka i zeptal: "A to mě
za to můžete nechat zavřít?" Nevím, jak přišel na takový extrém. Náměstek mu však velice pohotově odpověděl: "My osobně ne, máme na to však lidi." A přitom se na mě mírně pousmál. Po této zkušenosti si myslím, že vedoucí už nenechal nikdy nikoho čekat.

Další zařízení, určené ke komunikaci, bylo zařízení Svitava. Toto zařízení se jmenovalo po Ing. Svitákovi, který pracoval, tuším, pro ministerstvo vnitra. Svitava byl přístroj, který fungoval
po celé Evropě a sloužil k dorozumívání československých špionů v zahraničí. V dnešní době bychom mohli toto zařízení nazvat pagerem[6], který byl v Československu poměrně hojně využíván před příchodem mobilních telefonů[7]. Princip pageru a zařízení Svitava byl podobný. Jednalo se o malou krabičku, velikosti krabičky od cigaret, kterou mohl dotyčný nosit neustále
při sobě. Když majitele této krabičky někdo sháněl, začala krabička vibrovat a na displeji se
v případě pageru objevilo telefonní číslo dotyčného, který majitele pageru sháněl. V případě Svitavy se na displeji ukázal červený terč. Tedy upozornění, že agenta volal jeho nadřízený
a že mu má z nejbližšího telefonu zatelefonovat zpět. Zařízení Svitava fungovalo díky vysílači Topolná[8], který stojí na Moravě. Informace se k majiteli Svitavy dostaly prostřednictvím rozhlasového vysílání. Mezi hudbou byl vysílán frekvenční kód. Ten však trval pouhých 200 ms[9]. Normální člověk si tedy vůbec nevšiml, že byla vysílána nějaká zpráva.