Životopisné dílo - Jaroslav Kavalír

Jaroslav Kavalír - paměti



Jsem vděčný za život, který jsem mohl prožít. Byl překrásný. Dělat v životě to, co člověka skutečně ze srdce baví, je to nejvíc. Na technické tvůrčí práci, kterou jsem dělal, byla nejkrásnější realizace nové myšlenky. Důkaz, že navrhované řešení je životaschopné,
že usnadní lidem práci a život, že zrychlí výrobu, že posune alespoň o kousíček kupředu technický pokrok.
To mě na mé práci opravdu bavilo.

Nejvíce jsem však ve svém životě pyšný na své dva syny. Na Járu, Ládíka a jejich rodiny.
To oni mě dělají opravdu šťastným. Oni mi dávají sílu do každého nového dne.


Z třináctky do sedmnáctky


Poprvé jsem světlo světa spatřil v Marievsi, v domě číslo 13 u svých prarodičů, kde bydlela
od dětství moje maminka Marie (nar. 1905), za svobodna Novotná. Kmotrem mi byl při narození bratr mého tatínka, strýc Ladislav z Českého Herálce. Jméno po strýci ani po nějakém svatém jsem při křtu však nezískal. Druhé jméno tedy nemám. Když se maminka provdala za mého tatínka, Jana Kavalíra (nar. 1898), koupili společně v Marievsi dům s číslem 17. Dům, který stál
o dva domky a jednu hospodu vedle stavení mých prarodičů. Tento dům odkoupil tatínek
od nějakého pana Exnera, válečného invalidy z první světové války. Vlastně stavení koupil
i s panem Exnerem a také jeho rodinou, manželkou a třemi dětmi. Jednalo se o tzv. výměnek[1]. Odkoupené stavení bylo ve strašně špatném stavu, doslova na spadnutí. Uprostřed jedné místnosti, ve které se žilo, stál kůl, který podpíral strop, aby se nezhroutil. Podlaha v místnosti byla pokryta jen pár shnilými prkny, na zbylé části země byla už jen hlína. Rodina Exnerova měla vzadu ve stodole z chvojí postavený přístěnek, titěrný prostor, určený k bydlení. Pět lidí tak bydlelo v jedné maličké místnosti. Vchod měli Exnerovi naštěstí vlastní, na opačné straně stavení, potkávali jsme je tudíž prakticky jen na dvoře. Tatínek tento dům panu Exnerovi postupně splácel. Peníze vkládal dle vzájemné dohody do úschovny na Příjemkách, tzv. kampeličky[2],
ze které si mohl pan Exner pravidelně vybírat určitý finanční obnos.


Já si pamatuji už jen na hlavu rodiny, pana Exnera, a jeho dceru Jiřinu. Pan Exner byla totiž taková typická figurka. Tento muž vypadal jako Švejk, jako voják Švejk z knihy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války od Jaroslava Haška. Ale úplně přesně. Do sebemenšího detailu. Nemám však bohužel schovanou žádnou jeho fotografii. Tento náš soused Švejk existuje jen v mé paměti. Dcera Jiřina byla slušná dívka, která patřila, jak se dříve říkalo, k těm lepším holkám. Chodila totiž do osmiletého gymnázia a chtěla také studovat. Měla vysoké cíle, které jí mohli její rodiče také dopřát. Nepotřebovali totiž, aby jim dcera pomáhala na poli, žádné políčko totiž ani neměli. A nemuseli řešit ani svou finanční situaci. Měli pravidelný příjem z invalidního důchodu pana Exnera a také ze splátek mého otce za dům. Nemuseli tedy poslat dceru někam do učení, aby pro rodinu následně vydělávala peníze. Jiřina si tedy mohla v klidu studovat. Na gymnázium chodila z Marievsi také Anežka Lacinová, jejíž otec byl stejně jako otec Jiřiny válečný invalida. Pan Lacina však přišel v první světové válce dokonce o nohy. Pohyboval se tedy jen díky hadru
na zemi, po kterém se šoupal. Manželka pana Exnera, ani jeho dva synové mi v paměti neuvízli. Synové, jestli jsem je někdy vůbec potkal, byly totiž již ve službě u nějakého sedláka na statku, kde pracovali jako čeledínové. V Marievsi se tedy vyskytovali jen zřídka.

Když moji rodiče polorozbořené stavení odkoupili, chtěli je samozřejmě rychle opravit, aby se
v domě mohlo bezpečně bydlet. Tatínek tedy nakoupil cihly a další potřebný materiál pro opravu, a pustil se do práce. Němci mu však při první příležitosti nově nakoupené cihly zabavili. Byla druhá světová válka a cihly prý potřebovali pro vlastní nezbytnosti. A to především na stavbu obrovských vojenských skladů, které měly být nedaleko Marievsi. Cihly tatínkovi tedy odebrali jako by se nechumelilo. Tatínek tuto nespravedlnost však nemohl vydržet a brzy za Němci
na stavbu vyrazil. Přemlouval je, popisoval rodinnou situaci, vážný stav našeho domu, až se jeho snažení nakonec setkalo s úspěchem, a německé vojáky přesvědčil, aby se přijeli na naše rozpadající se stavení osobně podívat. Byli jsme tedy zachráněni. Když totiž Němci na vlastní oči spatřili kůl podpírající strop a hlínu na zemi místo podlahy, rozhodnutí o zabavení cihel zrušili. Tatínek tak mohl začít s opravou a náš dům tak brzy vypadal jako nový. Se stavbou mu tenkrát pomáhala celá vesnice. Dodnes si pamatuji, jak náš domek po opravě vypadal. Tatínek jej totiž také přestavěl. Když se vešlo dovnitř stavení, do tzv. síně, po levé straně se nacházel vchod
do světnice a po straně pravé dvířka do chlíva. Ze světnice poté ústil ještě vchod do ložnice.
V domku se vykopal také sklep, kde jsme uskladňovali brambory, a na dvorku stála kadibudka, tedy toaleta. Měli jsme skromné bydlení, oproti předchozí jedné místnosti s kůlem uprostřed,
to byl však převratný luxus.

Po opravě domku jsme se už mohli pohodlně nastěhovat do nového. Když se však rodiče nadobro odstěhovali od prarodičů, do domku číslo 17, mě jaksi u prarodičů v domě číslo 13 zapomněli. Vyrůstal jsem tedy u rodičů mé maminky, babičky Františky a dědečka Vincenta Čeňka.
A samozřejmě, že mě tam rodiče nezapomněli. Měl jsem však ještě bratra Jana a Ladislava. Bylo nás hodně a rodiče neměli tolik prostoru, a vlastně ani peněz a času věnovat se třem dětem. Maminka s tatínkem byli totiž zemědělci. Od rána do večera pracovali na poli, měli toho až
nad hlavu, a proto jedno ze svých dětí nechali u prarodičů. A jelikož jsem byl ze všech dětí nejstarší, byl jsem to právě já, kdo zůstal u babičky a dědečka. U prarodičů jsem bydlel až
do osmé třídy Újezdní školy měšťanské. Poté jsem se přestěhoval k rodičům.


Můj tatínek v pozdějším věku
Můj tatínek v pozdějším věku

U své babičky a dědečka jsem měl vše, co jsem potřeboval. Navíc jsem u nich prakticky jen přespával. Každý den hned po škole jsem totiž musel se svými bratry pomáhat na poli u rodičů. Tehdy se výchova dětí neprožívala tak jako dnes. Nejdůležitější bylo každé dítě nakrmit, ošatit
a jinak děti vyrůstaly tak říkajíc nadivoko. Lidé mívali mnoho dětí, a nemohli se o každé z nich 24 hodin denně starat. Navíc byli lidé na vesnicích většinou zemědělci. Museli tudíž pracovat od rána do večera na poli a na péči o děti nezbývalo moc času. Osada Marieves byla navíc tak maličká, že jsem měl prakticky v každém domě nějakého známého či příbuzného. Vždyť jen můj tatínek pocházel z osmi dětí. Jeho sourozenci byli Ladislav, Josef, Robert, Marie, Adolf, Antonín
a František. Adolfa, Antonína a Františka jsem však bohužel nikdy nepoznal. Antonín a František zemřeli pár měsíců po narození a Adolf ve věku dvanácti let. Od mé maminky jsem znal zase strýčka Josefa, s kterým jsem bydlel zhruba jeden rok u mých prarodičů. Babička Františka měla bratra Jindřicha a Josefa. Ti bydleli na Husí patce, tedy mezi Marievsí a Příjemkami. Tam se také pravidelně každý rok, konkrétně 7. března, pálil kousek od silnice oheň, a to na počest narození Tomáše Garrigua Masaryka. Dědeček Vincent měl bratra Františka, s kterým se pravidelně vídal, a rodiče mého tatínka bydleli nedaleko, v Českém Herálci, kam jsme jezdili také často
na návštěvy. Marieves pro mě tedy představovala jednu velkou rodinu. U babičky a dědečka jsem měl také kamarádku Gebu, krásnou fenu, se kterou jsem si hrál a která s velkou oblibou lovila zajíce na polích a pokládala je pokaždé na práh domu mých prarodičů.



[1] Smlouva náležící k typickým občanskoprávním typům smluv. Jedná se o darování svého nemovitého majetku současně však se zřízením služebností a reálných břemen, poskytnutí peněžitých nebo naturálních dávek, osobní péče ve stáří či nemoci.
[2] Družstevní záložna. Peněžní družstvo, jehož činností bylo primárně přijímání vkladů, poskytování úvěrů a další finanční služby. Tyto služby byly poskytovány členům družstva, kteří družstevní záložnu společně vlastnili a řídili. Na Příjemkách se nacházela kampelička o rozměru přibližně jedné místnosti.    


Vincent a Františka

Dědeček Vincent, Vincent Čeněk Novotný, abych byl úplně přesný, otec mé maminky Marie, mě vychovával velice přísně. Ono já jsem byl také pěkný uličník, asi jako každý malý chlapec. Zpětně se mu tedy ani nemohu divit. Navíc jsem byl také velice zvědavý. Vše mě lákalo, přitahovalo,
a musel jsem tomu přijít za každou cenu na kloub. Jako i v případě dědečkova granátu, který si František přivezl z první světové války. Byl to takový velký granát, který měl dědeček schovaný
v bedně na půdě. Potají jsem se pokaždé vkrádal na půdu, otevřel bednu 
a granát začal rozebírat. Fascinovalo mě, jak to mohl vůbec někdo vymyslet. Dědečkův granát, to byla taková velká mosazná koule s různými závity, otvory a uvnitř této koule byl černý prášek. Už tehdy mě zajímalo, jak to asi funguje, a chtěl jsem s granátem dělat nejrůznější pokusy. Naštěstí k tomu však nikdy nedošlo. Dědeček mě vždy včas objevil a já experimenty nestačil uskutečnit. Opravdu naštěstí. To by totiž nastala velikánská pohroma. Právem jsem tak od dědečka dostal vždy výprask. Babička Františka (nar. 1884), to byla zase správná hospodyňka. Ještě moji dva synové, Jaroslav a Ladislav, dodnes vzpomínají, jak pro ně měla při každé návštěvě usušená jablka. Velké množství křížal, které oni měli tak moc rádi. Jak jim také nalévala mléko z velkého hrnce, tzv. kameňáku, a připravovala nejrůznější dobroty. Babička Františka také necovala[3]. Vyráběla pomocí necování ubrusy na stůl, závěsy, šátky na vlasy a tuto techniku učila také mé dva syny. Kromě toho vypalovala nejrůznější lidové ornamenty do dřevěných kazet, které byly tak typické pro kraj Vysočina.


U prarodičů jsem nějaký čas bydlel se strýcem Josefem, bratrem mé maminky, který se narodil
v roce 1913. Babička s dědečkem měli více dětí, všechny však v dětství zemřely. Zůstala jim jen má maminka a strýc Josef. Když si vzpomenu na strýčka, ihned se mi vybaví jedna taková příhoda. Když jsem totiž začal po páté třídě navštěvovat Újezdní školu měšťanskou v Chotěboři, která byla vzdálená čtyři kilometry od Marievsi, půjčoval jsem si od svého strýčka Josefa jízdní kolo. Chůzí zabrala cesta do školy mnoho času. Pokud tedy člověk vlastnil bicykl, byla to ta nejsnazší a také nerychlejší možnost dopravy. No a jednoho dne, když byla mobilizace[1], se strýček Josef při jízdě na svém kole vyboural. Zlomilo se mu přední kolo. To však nějakým zázračným způsobem spravil, dal dohromady, a kolo opět jezdilo. Pár týdnů po této události Josef narukoval na vojnu. Jízdní kolo tedy stálo u prarodičů na dvorku a nikdo je nepoužíval. Proto jsem se v době strýčkovi nepřítomnosti bicyklu, netušíc, že bylo bourané, vesele ujal a jezdil na něm do školy
do Chotěboře. Při cestě do školy, jsme se ještě spolu s mými spolužáky s oblibou předjížděli, závodili a vymýšleli na kolech různé akrobatické kousky. No a jednou, když jsme takhle
s kamarády opět závodili, mi spravované kolo vlétlo mezi vidlice, já přelétl přes řídítka a dopadl na zem. Byla to strašná rána. Tehdy jsem omdlel a jeden z kamarádů, můj spolužák, jmenoval se Motl, mě na zemi musel křísit. Na nic jsem nějaký čas nereagoval. Ztratil jsem vědomí. Naštěstí jsem se však po pár minutách probral, přišel k sobě, a spolužák Motl mě opatrně dovedl k babičce a dědovi. Byl to hrozný zážitek. Dodnes mám husí kůži na těle, jen si na to vzpomenu.

Když se strýc Josef vrátil z vojny, bydlel se mnou u babičky a dědy. Krátce na to se však oženil
a do domu přivedl novou paní. Paní Emílii, za svobodna Emílii Pleskačovou, z Bílku. Byla to moc hodná dívka a říkali jsme jí všichni Emka. Když se Emka nastěhovala k Josefovi do domu mých prarodičů, musel jsem se přemístit, opustit svůj pokojík a spát společně s prarodiči v jedné místnosti. V druhé místnosti, o něco menší, mém bývalém pokojíku, spal právě strýc s Emkou.

V domě tedy začalo být poměrně těsno. Rok na to jsem se proto přestěhoval ke svým rodičům
do domu č. 17. Na strýcovu ženu Emku si pamatuji velice dobře. Byla to moc hodná dívka. Chodila se mnou pokaždé brečet na dvorek, když jsem dostal od dědečka výprask. Soucítila se mnou
a mojí bolestí. Také u prarodičů na zahradě vysázela lesní jahody a já je tak vůbec poprvé v životě ochutnal. Obrovské lesní jahody delikátní chuti. Strýc Josef měl poté s Emilií dceru Emílii a syna Františka. S dcerou Emílií si hráli ještě moji dva synové, když byli malí. Všichni bydleli společně
v domě mých prarodičů, který Josef po smrti dědečka Vincenta zdědil. Babička Františka s nimi bydlela ještě dlouhou dobu po dědečkově smrti.

Babička Františka
Babička Františka

[1]Smlouva náležící k typickým občanskoprávním typům smluv. Jedná se o darování svého nemovitého majetku současně však se zřízením služebností a reálných břemen, poskytnutí peněžitých nebo naturálních dávek, osobní péče ve stáří či nemoci.
[2]Družstevní záložna. Peněžní družstvo, jehož činností bylo primárně přijímání vkladů, poskytování úvěrů a další finanční služby. Tyto služby byly poskytovány členům družstva, kteří družstevní záložnu společně vlastnili a řídili. Na Příjemkách se nacházela kampelička o rozměru přibližně jedné místnosti.
[3]Necování (síťkování) se provádělo pomocí umělé hedvábné příze. Později přibyla jako materiál různá syntetická vlákna.
[4]Proces přípravy na válečný konflikt. Odvod záložníků do armády a formování nových jednotek. Vláda se tak snažila společně s vrchním velením armády navýšit početní stavy ozbrojených složek v očekávání vojenského konfliktu či jiné mimořádné události.


Dětství na Vysočině

Území Vysočiny leží v oblasti Českomoravské vrchoviny. Na jihu se nachází Jevišovická pahorkatina, na severu Javořická pahorkatina s nejvyšší horou Javořice (836,5 m.n.m.), západ tvoří Křemešnická vrchovina a sever Žďárské vrchy, kde se nalézá druhý nejvyšší vrchol Devět skal, který je o pouhý 0,1 m nižší než hora Javořice. Úmoří Severního moře do Vysočiny zasahuje povodím Labe, které krajem neprotéká, voda do Labe však odtéká řadou menších řek, z nichž nejvýznamnější je řeka Sázava. Jihovýchodní polovina kraje patří k úmoří Černého moře a povodí Dunaje, které do kraje vstupuje menšími řekami, například Svratkou a Jihlavou. Na Vysočině se nachází mnoho kulturních památek, hradů, zámků a také dvě chráněné krajinné oblasti, kterými jsou Žďárské vrchy a Železné hory. Z kulturních památek byly tři zapsány na seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Jsou jimi historické centrum města Telč, poutní kostel svatého Jana Nepomuckého u města Žďár nad Sázavou a dále židovská čtvrť, židovský hřbitov
a Bazilika svatého Prokopa v Třebíči.

Tak to je můj kraj, ve kterém jsem strávil celé dětství. Pamatuji si, že v okolí Marievsi a Příjemek bývalo hodně zvířectva a rostlin, které postupně úplně vymizely nebo se vyskytují čím dál tím méně. Jedním z příkladů jsou čejky[1], kterým se říkalo také kýhavky, jelikož neustále křičely: "Kýhy, kýhy." Byli to ptáci podobní rackům, kteří se vyskytovali u Malé a Velké Louže. Tak se říkalo bažinám, které byly okolo Marievsi. Přes tyto bažiny vedla cesta z dávných dob, tzv. Stará cesta, která začínala v Sobíňově, a vedla přes Marieves až do Počátek. Když jsem byl malý, říkávalo se, že jel po této cestě jednoho dne vápeník[2], který do bažin spadl a už v nich zůstal. Čejky dnes v blízkosti těchto vesnic nenajdete. V potocích kolem Marievsi se vyskytovali také raci, na které chodili velice rádi moji synové s dědečkem ze Sobíňova. Raky chytali, babička je poté uvařila a kluci s oblibou vykousávali masíčko z klepítek, které prý chutnalo jako kuřecí maso.
U potoků se také běžně vyskytovaly ondatry, které z Vysočiny vymizely úplně. Všude v lesích rostlo také plno hub. Hřiby, bedly, lišky, syrovinky, srnky[3]. Sbírali jsme také borůvky, které jsme sušili nebo z nich dělali borůvkové víno, na které jsem se pokaždé velice těšil. Do 5 litrové sklenice od okurek se dala vrstva borůvek, vrstva cukru a celé se to nechalo takových čtrnáct dní stát. Borůvky mezitím pustily krásně šťávu a tato šťáva se následně ředila s vodou a popíjela. Byl to moc dobrý nápoj. Proč se tomu říkalo víno, to nevím. Alkohol v tomto nápoji totiž nebyl.


Všude kolem mého domova se vyskytovalo na loukách také velké množství motýlů, kterými jsem byl vždy fascinován. Proto jsem si také z jednoho kurníku od slepic postavil pěstírnu na motýly. Nasbíral jsem si pokaždé housenky, v kurníku je vykrmil listím, ony se poté zavěsily, zakuklily, až se vylíhli krásní motýli. Nejkrásnější okamžik vždy nastal, když motýl lezl z kukly ven. Křídla měl celá pomačkaná, jak s nimi však začal hýbat, křídla se nafukovala a začala nabírat tvar. Nakonec se roztáhla jako vějíř. Abych krásu motýlů zachoval, pokapal jsem jim hlavičku krátce
po vylíhnutí lihem, tím je usmrtil, následně propíchl tělíčko špendlíkem a rychle natáhl jejich křídla, aby motýli ztuhli ve správné poloze. Tímto způsobem jsem postupně nasbíral velké množství motýlů. Měl jsem Babočku kopřivovou, Babočku paví oko, Otakárka fenyklového, Otakárka ovocného a mnoho dalších.

Čejka chocholatá
Čejka chocholatá

Jako malý kluk jsem se chodil také často s kamarády koupat do obecního rybníku, kde byla velká hráz. Tento rybník s hrází stál u křižovatky v Marievsi a stojí tam dodnes. Další rybník,
ke kterému si chodili často hrát moji dva synové, byl u lesa. V blízkosti byly poté ještě další dvě nádrže, ke kterým jsme ale tak často nechodili, jelikož se u nich velice často zdržovali cikáni.
K rybníkům se tedy po čase umístily nápisy: "Potulným cikánům vstup zakázán." Nepotulným cikánům, kteří se vyskytovali stále na jednom místě, byl vstup povolen. Vždyť tito cikáni měli také domácnosti a pracovali. Nazývali jsme je: pilníkáři nebo kotláři. Podle toho, zdali vyráběli pilníky (pilníkáři) pro zámečnické dílny, nebo spravovali hrnce (kotláři). Moji rodiče chodívali
pro změnu na tzv. Lásku. Vysazovali stromy. Proč se tomu tak říkalo, nevím. Nejspíš to měli lidé dělat pro hraběte a hraběnku Dobřenské[4], kteří byli majitelé lesů, z lásky. Z lásky měli lidé
pro vrchnost také sbírat dříví. Jen chvojí z lesa si mohli ponechat. Chvojí posekali na menší kousky, dali na několik hromádek, svázali a zaklidili pod střechu. Hromádkám chvojí se říkalo otýpky a topilo se s nimi v kamnech.

Hezké vzpomínky z dětství mám také na našeho pejska Alíka, který byl doslova závislý na mé mamince. Chodil s ní dokonce i sbírat švestky, které byly vždy po ránu spadlé pod stromem. Maminka tyto švestky sbírala do košíku, některé z nich však rovnou snědla a pecky vyplivovala na zem. A Alík dělal to samé. Pecky vyplivoval do trávy stejně jako maminka. Krásně se to od ní naučil. Na obou bylo také vždy znát, že chodí na ovoce, oba totiž na podzim ztloustli. Stejně
jako Alík, byla k mamince připoutána také naše kočka. Po zahradě tedy chodili často ve třech. Maminka, Alík a kočka. Největší legrace nastala vždy večer, když šla maminka zavírat slepice
do kurníku. Slepicím se totiž moc nechtělo, a tak je maminka musela postrkovat, aby se neloudaly. Naše kočka toto chování od maminky okoukala, a když mamka zrovna neměla čas, popoháněla slepice do kurníku sama. Byla to opravdu nevídaná podívaná.


[1]Čejka Chocholatá je druh bahňáka, ptáka brodivého typu, který je vázán na mokré louky
a bažiny.
[2]Prodejce vápna, které se používalo na výrobu malty. Mimo jiné se vápnem také bílily domy
a někdy se do vápna přidávala tzv. šmolka (Křemičitan kobalnato-draselný, minerální modrá barva, která se používá jako malířská barva především ve sklářství a keramice.), aby byla barva domu bleďounce modrá.
[3]Houba Lošák jelení.
[4]Dobřenští z Dobřenic byl starý český vladycký rod pocházející z Dobřenic jihozápadně
od Hradce Králové. Dobřenští drželi panství Chotěboř, Plandry a Potštejn.
[5]Od počátku roku 1945 proudili do protektorátu a Sudet ve velkém počtu civilní uprchlíci - etničtí Němci, kteří žili na územích, jež obsadila nebo ohrožovala Rudá armáda (Slezsko, Slovensko, Maďarsko, Východní Prusko, Besarábie v Rumunsku), a také říšští Němci evakuováni
z měst a průmyslových aglomerací, které byly bombardovány spojenci. Z propagandistických důvodů byli tito lidé označováni jako národní hosté. Národní hosté byli umísťováni ve školách, hostincích, sokolovnách i soukromých domech. Jejich přítomnost však vyvolávala negativní reakce a zhoršila vztahy Čechů a Němců. 


Svátky v Marievsi

V dnešní době si lidé nedokáží představit Vánoce bez hromady cukroví, množství dárků
a stromečku s barevnými ozdobami a blikajícími žárovičkami. Dnes je všude hojnost. Vždy tomu tak ale nebylo. Zvlášť u nás v Marievsi, chudé osadě, kde se většina obyvatel živila zemědělstvím. Na vánoční stromeček se tehdy věšela jablíčka, ořechy, linecké pečivo a papírové řetězy. Prodávaly se v té době tedy také ozdoby s hákovým křížem, ty u nás doma ale neměly v žádném případě místo. Papírové řetězy se vyráběly z barevných papírů. To si pamatují ještě Jára
s Ládíkem, kteří tyto řetězy vyráběli s mojí maminkou. Z barevných papírů se vystříhávaly proužky, které se vždy stočily do kolečka, konce kolečka se k sobě přilepily a nasadil se další proužek papíru. A takhle se stříhalo a lepilo, dokud nebyl celý řetěz hotový. K lepení se používala směs, která se vyráběla z hladké mouky a vody. Ozdobičky na stromek jsme vyráběly také
z izolačních elektrikářských trubek, tzv. špaget, z kterých se tvořily mašličky. Tyto mašličky se vždy propíchly jehlou s nití a navlékly za sebe, až z nich byla dlouhá šňůra plná mašliček.
Na stromek se umísťovaly také svíčky na miskách, které byly přilepené na plechové skřipce.
Při pálení těchto svíček se ale musel dávat velký pozor, aby nevznikl požár. Často se totiž stávalo, že lidé na svíčky zapomněli, a stromek vzplál. Své manželce jsem proto později vyrobil vánoční svíčky z elektrických žárovek, které požár způsobit nemohly.

Na Štědrý den jsme se nikdy nepostili. Nebylo to u nás zvykem. Zlaté prasátko jsem proto nikdy
v životě neviděl. K štědrovečerní večeři se ale tradičně smažil kapr, který se u nás připravoval
i za války. V okolí Marievsi bylo hodně rybníků, takže jsme kapra pokaždé od někoho dostali. Rybí polévka se u nás však nevařila, jelikož ji můj tatínek nemohl ani cítit. Když byl totiž za války
v Rusku, kde rybí polévku vařili velice často, dostal k ní veliký odpor. V Rusku byla totiž příprava rybí polévky velice prostá. Rybka se chytla, hodila do hrnce s vodou a vařila, dokud nebylo maso měkké. Každý si asi dokáže představit, jak musela být tato polévka ohavná. Cukroví se u nás peklo každý rok, i během války, kupované tehdy k mání ještě nebylo. Na Vánoce jsme si vyráběli také domácí čokoládu z kakaa, margarínu a cukru. Tato podomácku dělaná čokoláda se ještě horká vlévala do plechových mističek, z kterých se jedla, až po jejím ztvrdnutí. Čokoládu dělala nejen má maminka, tuto tradici převzala také má manželka, která ji vařila našim synům a ti ji vyzobali z tácu s cukrovím vždy jako první. Příprava tradičních kutelek[1], zázvorek[2], muziky[3], pučálky[4], jahelníku[5] nebo třeba štědráku[6], pokrmů, které se v domácnostech dodnes připravují, se u nás nedělala a také se tehdy nekupoval vánoční stromek. Ten se totiž jednoduše přinesl z lesa.

Před štědrovečerní večeří jsme se vždy všichni pomodlili, v průběhu večeře si povídali, smáli se, poté se rozdali dárky a před půlnocí se vyrazilo na půlnoční až do vzdálené Chotěboře, která byla vzdálená dobré 4 kilometry. Na Štědrý den jsme zpívali koledy a také s kamarády obcházeli vesnice a dívali se do oken domů, jak má která rodina nazdobený stromeček. Na Štěpána jsme poté chodili od baráku k baráku na koledu. Na adventní věnec[7] a názvy jednotlivých adventních nedělí si už ale nepamatuji. To jsme u nás nějak nevedli. Lilo se u nás ale olovo, pokud tedy nějaké zrovna bylo, a mimo to jsme na Vánoce krájeli také jablíčka a pouštěli si svíčky
ve skořápkách po vodní hladině. Mnoho tradic se ale u nás na vesnici nedodržovalo. Souviselo
to totiž vždy s tím, jak byla vesnice movitá a Marieves patřila mezi ty chudší. Pod stromeček jsme si tedy nadělovali pouze drobnosti. Nebo tedy Ježíšek nám je naděloval. Na stromeček ale vždy zapomněl, ten jsme si museli ozdobit sami. Podstatné pro nás všechny však vždy bylo, že se sešla celá rodina a byla pospolu po celé období Vánoc.



Vánoce již s mojí rodinou (syn Jára, já, manželka Jarka, syn Ládík)
Vánoce již s mojí rodinou (syn Jára, já, manželka Jarka, syn Ládík)

Na lyže jsme v zimě nikdy nechodili, přestože jsem prožil celé dětství a mládí na horách a lyže jsem doma měl. Nebyl na to nějak čas a vlastně jsem po tom ani nijak netoužil. Myslím si, že v té době nebylo lyžování ani tolik moderní. To je trend až v dnešní době. Navíc sněhu bylo po celou zimu všude tolik, že jsme z té sněhové nadílky byli už otrávení, natož abychom po něm ještě sjížděli na lyžích a užívali si jej. Dokonce jsme ze sněhu dělali i sněhové tunely, kterými se dalo volně procházet. Tolik sněhu u nás pokaždé bylo.

Na Velikonoce, velikonoční pondělí se zase chodilo na koledu. Celá parta kluků z vesnice chodila od stavení k stavení, kde bydlela nějaká děvčata a tam koledovali. Pomlázky jsme si všichni pletli sami a to buď ze 4, nebo 8 proutků. Na Velikonoce se také vždy hodně zpívalo a povídalo. Dospělí chlapi sedávali u silnice a vyprávěli si příběhy z 1. sv. války, které osobně zažili, nebo si povídali
o tom, co je kde nového, kolik má která kráva telat, a takhle se scházeli v průběhu celého roku. Dříve se lidé vůbec mnohem více setkávali a vše si přímo, z očí do očí, říkali. To už se dnes moc nevidí. Dnes se vše řeší přes sociální sítě.

Na Velikonoce se barvila také vajíčka a to slupkami od cibule nebo zeleným žitem. Pekli se také boží milosti, jidáše, perníčky a velice často také chleba, který se však pekl v průběhu celého roku. Pamatuji si, jak jsem neustále přenášel kastrol na chleba od maminky k babičce. Navzájem si ho půjčovaly a nevymývaly, aby se v něm držely potřebné kvasinky. Chleba se pekl nejčastěji
s kmínem. Já však měl nejraději chleba s fenyklem. To byla pro mě největší pochoutka. Chleba
s fenyklem byl však vzácností a měli jsme jej jen občas od našeho dědečka, který nám jej koupil přímo u pekaře, z tzv. zlaté lopaty. Další lahůdkou, na kterou jsem si zrovna vzpomněl, byla pracharanda, prášek z nasušených hrušek, který se sypal na teplé bramborové knedlíky. Pracharandu jsme měly jako děti také moc rády.

Další tradicí na každé vesnici bylo posvícení, které bylo nejdůležitější podzimní slavností venkovského lidu. U nás bylo posvícení vždy v neděli po dušičkách. V tomto období byla již zásoba čerstvé mouky a vajec, zralé švestky na povidla a posvícenské koláče, zkrátka ideální doba
ke slavení. Také byly již vykrmené husy na pekáč, které se u nás doma pekly každý rok. Poctivé husy, které se předtím, než šly na pekáč, krmily šiškami[8]. Tyto husy se u nás pekly také
na Martina, tzv. Svatomartinské husy[9].

Slavnost posvícení se dříve slavila v každé vesnici v jinou dobu a trvala zpravidla několik dní. Lidé se během této doby navzájem navštěvovali, veselili, jedli a popíjeli, a zároveň si také mohli odpočinout od práce. Jelikož však bylo posvícení v celé zemi v jinou dobu, zavedla jeho výsost, císař František Josef II, jednotné posvícení, tzv. císařské posvícení (Havelské posvícení)[10], které bylo v celé zemi v jeden den. Tato slavnost byla totiž někdy velmi rozverná a lidé mnohdy zanedbávali práci delší dobu, než pouze během posvícení. Navíc, když se posvícení slavilo v jedné vesnici, shromáždili se v ní vždy i lidé z okolních vesnic a slavilo se vlastně společně. Měnilo se jen místo, kde slavnost posvícení probíhala. Výsledkem tedy byly neustálé oslavy a žádná práce, čemuž chtěl císař vyhlášením jednotného posvícení zabránit. To se mu však stejně nepovedlo.
Ba naopak. Lidé slavili obě dvě posvícení, jak to své, tak i to císařské. Práce tedy stála mnohem delší dobu než předtím.


[1]Pokrm z vánočkového těsta, z nějž se tvarovaly malé buchtičky a bochánky, které se plnily mákem a pekly v troubě. Před podáváním se kutelky polévaly horkým mlékem a na vrch seozdobily strouhaným perníkem, skořicí s cukrem nebo pracharandou.
[2]Dříve jedno z nejoblíbenějších vánočních cukroví, připravené z čerstvého zázvoru.
[3]Tradiční vánoční pokrm, který se podával jako dezert při štědrovečerní večeři. Směs sušeného ovoce se skořicí, badyánem, hřebíčkem, vanilkou, kouskem citronové kůry, povidly, vlašskými ořechy, oloupanými mandlemi a nastrouhaným perníkem. Muzika se podávala vždy horká.
[4]Tradiční pochoutka. Celý neloupaný hrách se nechal, po několikahodinovém máčení ve slané vodě, dva až tři dny klíčit na teplém místě. Poté se upražil na omastku a podával se solí, pepřem, nebo také slazený medem či cukrem.
[5]Jedno z nejstarších vánočních obřadních jídel, skládající se z jáhel, švestek, nakrájených jablek a trochy sádla. Tato směs se důkladně promíchala a následně se pekla v troubě nebo peci. Jahelník se podával se solí, v některých oblastech však dávali lidé přednost sladké úpravě.
[6]Koláč z kynutého těsta, skládající se z pěti plátů, které byly promazané jednotlivými náplněmi, a sice povidlovou, ořechovou, makovou a tvarohovou. Z pátého plátu se vytvářely mřížky jako na lineckém koláči.
[7]Zvyk používání adventního věnce je starý přibližně 150 let. První adventní věnec měl podobu dřevěného kola od vozu. Toto kolo pověsil poprvé kněz Johann Hinrich Wichern. Celkem bylo
po obvodu kruhu 23 svící, 4 velké - bílé a 19 malých - červených, na každý den do Štědrého dne. Denně tak byla během krátké pobožnosti zapálena vždy jedna svíčka. V roce 1851 byl poté věnec nazdoben jedlovými větvičkami.
[8]Válečky upečené z kukuřičného šrotu. Husy se kromě krmení šiškami, zavíraly do beden,
aby byl minimalizován jejich pohyb a ony rychleji přibíraly.
[9]Ke svátku sv. Martina vždy neodmyslitelně patřila také dobře vykrmená a upečená husa. Původ spojitosti mezi svatým Martinem a husou lze nalézt v legendě, která praví, že husy svatého Martina při kázání tolik rušily, že posléze pykaly na svatomartinském pekáči.
[10]Císařské posvícení zavedl císař František Josef II. v roce 1787 a to po celé zemi. Toto posvícení vycházelo na třetí říjnovou neděli, po svátku svatého Havla. V 19. století se posvícení drželo několik dní, většinou od soboty do středy, později se zkrátilo na tři dny. V těchto dnech se také konalo mnoho zásnub a sňatků. Posvícenská slavnost začínala požehnáním nebo mší svatou.


Život v osadě

Oba moji rodiče pracovali jako zemědělci a já s bratry jim na poli musel pomáhat. Pracovali jsme všichni společně, celá rodina. Žádné jiné pomocníky jsme neměli. Práce bylo tedy opravdu mnoho. Přesto jsme však s bratry stíhali chodit i do školy. Doma nás rodiče nechávali jen
ve vzácných případech. Jakmile jsme však ze školy přišli domů, museli jsme okamžitě na pole, nebo třeba pást krávy, které jsme vlastnili. Na pastvině jsme vždy čekali, dokud se krávy dostatečně nenapásly. Poté jsme je odvedli domů. I když často dovedly domů právě ony nás. Pamatovaly si totiž velice dobře cestu zpět. Možná i lépe, než my. Za společný čas strávený
na louce se nám krávy odměnily mlékem. Běžně nadojily mezi 3,5-6 litry. To je jiné než dnes.
V dnešní době vyprodukují dojnice[1] mezi 20-50 litry mléka. Tedy cca desetkrát větší množství než dříve. Desetkrát více mléka, než je pro krávy přirozené. Proto jsou dnes tyto krávy také
ve věku okolo 4 let odvezeny na jatka. Za mého dětství se krávy dožívaly běžně 20 let
.


Já s kravkou
Já s kravkou

Maminka a tatínek měli políčko o rozměrech 2 hektarů, na kterém pěstovali brambory, žito, oves a hrách. Pšenice u nás nerostla, protože jsme bydleli příliš vysoko. Tu jsme tedy nikdy nepěstovali. I když dnes ji prý v Marievsi už běžně sejí. Já si na práci na poli už tolik nevzpomínám, přeci jen, je to už hodně dávno. Překvapil mě však můj syn Jaroslav, který si stále pamatuje, jak prarodiče v Marievsi zapřahali krávu za žebřiňák[2] a chodili s ní po poli. Syn si také uchovává v paměti, jak se dříve sekalo obilí. Což dnes člověk může vidět snad už jen
v černobílém snímku.

"Obilí se sekalo se ručně, kosou a práce se muselo účastnit více pracovníků. Jeden 
z pracujících obilí vždy sekl, druhý pracovník poté chodil sečené obilí ručně sbírat do náruče. Obilí nesmělo na poli za žádnou cenu zmoknout, naopak muselo vždy dostatečně vyschnout. Z posbíraného obilí se potom stavěly snopy[3], které se svazovaly povřísly[4]. Snopy se poté 
po šesti až osmi kusech stavěly k sobě do kruhu, klasy směrem nahoru, a vznikali tzv. panáci, kteří dočasně chránili obilí před zvlhnutím a napadením škůdci. Já jsem chodil do Sobíňova na brigádu, za 2.30 Kčs na hodinu, kde jsem vyráběl již zmíněná povřísla. Proto si vše, tak dobře pamatuji. Když se obilí po vysušení v panácích poté přivezlo domů, rozvázalo se, 
a vkládalo rovnou do mlátičky nebo do stodoly k uskladnění a pozdějšímu vymlácení. Mlátička, to byl zemědělský stroj, kterým se oddělovalo zrno od stonků obilí a plev.[5]

Můj dědeček Jan měl na zahradě také mlátičku. Na vstupu této mlátičky byl umístěný válec opatřený dlouhými hřeby, který se pohyboval v komoře se stejnými hřeby postavenými proti hřebům na válci.
Do válce se poté vkládalo sklizené obilí a probíhalo první mechanické narušení klasů. Po průchodu válcem vypadly ven vyschlé stonky obilí, tedy sláma. Přitom byly z klasů vyklepávány také plevy a zrní. Zrní se muselo následně ještě vyčistit od nadbytku plev. Obojí se tedy vložilo do násypníku a poté bylo škvírou vháněno do proudu vzduchu v tzv. fukaru. Fukar, to byl takový větrník, který středem nasával zrna,
a jelikož byla tato zrna těžká, padala dolů na síta, kdežto plevy, lehké, vylétávaly ven. Zrna se poté ještě dosoušela, dávala do pytlů a následně uskladňovala na půdě
."

Můj syn Jára také dodnes vzpomíná, jak se se svým bratrem Ladislavem těšili pokaždé k babičce
a dědečkovi. Nemohli se dočkat okamžiku, kdy jim prarodiče dovolí hledat zanesená slepičí vajíčka. Některé slepice totiž nenesly v hnízdě, ale někde jinde, na tajném místě, kde si vajíčka schovávaly. Jára s Ládíkem tak pokaždé prohledali celou půdu, a také kůlnu. Byla to pro ně velká kovbojka. Pátrali jako detektivové po zanesených vejcích. Proto se také slepicím dávalo do hnízda sádrové vajíčko, tzv. podkladek. Z důvodu, aby slepice snášely pravidelně v hnízdech, a ne někde jinde, na nedostupném místě. Byla to finta. Když měly slepice podkladek v hnízdě, myslely si,
že do hnízda už snesly, a že mají tedy snášet i nadále.

Zemědělství, to byla práce na plný úvazek, ve dne v noci. Řehole. Vždyť jen kráva potřebovala třikrát denně nažrat a třikrát denně se musela také podojit. Moji rodiče tak museli každý den vstávat ihned po rozednění a spát chodili, jak se říká, se slepicemi, aby měli dostatek sil
na následující den. Když byly žně, museli být rodiče po rozednění již na poli. A když trochu oschla rosa, pustili se do sečení obilí. V případě sečení trávy na louce, byla rosa pro snadnější práci vítána. Na sekání trávy se proto chodilo také ráno. Časně ráno, kdy byla tráva od rosy pěkně svěží a tvrdá, tedy v ideálním stavu pro sekání. Obilí však muselo před sečením trochu oschnout.

Nepamatuji si, že by měli moji rodiče někdy nějaké volno, dovolenou. To dříve vůbec neexistovalo. Lidé, kteří měli hospodářství, si nemohli dovolit někam odjet, nechat hospodářství bez dozoru. V tomto směru pomohla zemědělcům až zemědělská družstva, která umožnila,
aby měli lidé více volného času. Díky družstvům byli lidé vykoupeni z té neustálé 24 hodinové práce, z té dřiny, a mohli tak například navštívit nějaká rekreační střediska. V naší osadě Marieves se založilo družstvo ještě před příchodem komunistů. Založil je můj tatínek, který však žádný komunista nebyl. Ve společné práci, družstevním hospodaření, však viděl výhody. Jednoho dne proto objednal a zaplatil stroje, určené ke společné práci. Než však stačil tatínek stroje vůbec vyzkoušet, komunisté mu vše zabavili, a nové stroje poté použili do vlastních družstev,
do JZD[6], kam museli také následně oba moji rodiče chodit pracovat. Rodičům komunisté zabavili po roce 1948 také většinu jejich půdy. 1,5 hektaru zabavené půdy si komunisté za drobný peníz pronajímali a zbylý půlhektar půdy si mohli rodiče ponechat. Proto po roce 1989 neměli rodiče nárok na žádnou restituci.[7] Do JZD museli rodiče odevzdat také všechny naše krávy. Tatínek je v družstvu poté krmil a maminka několikrát denně dojila. Přesto všechno, to však byla mnohem lepší práce než dříve. Rodiče pracovali v kravíně každý den přesný počet hodin
a po odpracování této doby měli volno, což dříve nikdy neměli, protože museli neustále něco dělat. Navíc v družstvech už byly také mnohem modernější stroje, práce tak byla snazší.

Přestože měli rodiče s příchodem družstev více volného času, na dovolenou třeba k moři
za hranice se bohužel nikdy nepodívali. Nejprve na to neměli peníze a poté, podle jejich slov, už na to nebyl dostatek sil. Za hranice jsem se proto v průběhu své práce podíval až já. Navštívil jsem Polsko, NDR[8], Jugoslávii, Bulharsko, Krym, Egypt a další země. Nejatraktivnější destinací pro mě bylo Bulharsko. Tam bylo totiž vždy krásně teplo, na plážích se třpytil zlatý písek
a v restauracích se podávalo velice chutné jídlo. Tam jsem jezdil nejraději. Za minulého režimu se však také hodně cestovalo po Československu. Každý podnik měl svůj ROH[9] rekreační objekt,
do kterého jezdili zaměstnanci na rekreace. ROH bylo v té době největší cestovní kanceláří
v Československu a členství zaměstnanců bylo v tomto odborovém hnutí prakticky povinné
a automatické. Byl to jakýsi projev loajality k režimu, podobně jako účast ve volbách
nebo prvomájovém průvodu[10]. Pro zaměstnance organizovalo ROH také nejrůznější rekreační
a společenské aktivity (například k Mezinárodnímu dni žen). Na Vánoce poté pořádalo vánoční besídky s nadílkou pro děti zaměstnanců a rozdávaly se také velice oblíbené vánoční kolekce[11], které se přidělovaly podle počtu dětí v rodině. Pamatuji si, že vánoční kolekce existovaly již
za mého dětství, v období první republiky a také za protektorátu. Prodávaly se běžně
v obchodech. Dovolit si je však mohl pouze ten, kdo na to měl. Za protektorátu poté pouze ten, kdo měl na kolekci potravinový lístek, byly totiž na příděl, a také samozřejmě dostatek peněz.
Za protektorátu byly však vánoční kolekce nejen drahé ale byly navíc k dostání pouze
na potravinové lístky.

Jelikož hospodářství vyžadovalo péči o zvířata a pole každý den, pracovali moji rodiče běžně
i v sobotu. V tento den se však před rokem 1939 obyčejně nepracovalo. Válka ale vše změnila
a sobota se tak stala oficiálně také pracovním dnem, kdy chodili lidé do zaměstnání a děti do škol. Po roce 1945 se práce v sobotu zrušila, po nějaké době se však pracovní sobota opět obnovila
a následně se chodilo v sobotu do práce jen dopoledne. To si pamatují i Jára s Ládíkem. Jak chodili každou sobotu do 11 hodin dopoledne do školy. Jakmile se poté vrátili ze školy, nasedli jsme všichni do auta a jelo se do Marievsi nebo Sobíňova na víkend. Od 60. let se střídala jedna sobota pracovní, jedna nepracovní a pětidenní pracovní týden byl navrácen až v roce 1968. I po roce 1968 však byly některé soboty vyhlášeny jako pracovní. Tyto dny měly pomoci dohnat nesplněný hospodářský plán, či sloužily jako náhrada státního svátku, který připadl na všední den. U nás doma byla však sobota vždy pracovní, museli jsme se postarat o zvířata a v době žní také o pole. Sobota byl navíc tzv. úklidový den, kdy se musel poklidit celý dům. Vydrhla se podlaha z prken
ve světnici, zametl se dvorek a vycídil každý kout, aby bylo v neděli, kdy se chodilo do kostela, hezky čisto. Jediný volný den byla tedy po dlouhou dobu neděle, kdy si mohli lidé po pracovním týdnu konečně odpočinout. V neděli se chodilo také do kostela do Chotěboře, a dvakrát do roka poté na pouť do obce Frauenthal[12], rozkládající se na obou březích řeky Sázavy, nedaleko Havlíčkova Brodu. Zhruba 1,5 km od obce stál totiž poutní areál s rokokovým kostelem sv. Anny

s křížovou cestou. A na toto poutní místo se chodilo pěšky. Bylo to takových 12 kilometrů. Na pouť se chodilo také do Havlíčkovy Borové[13], která byla od Pohledu vzdálená ještě asi 8 km.

Dvakrát do roka se u nás v Marievsi dělaly také zabijačky. Když napadl první sníh a poté ještě
na jaře. Při takové události se vždy sešla celá rodina a příbuzní z širokého okolí. Z tohoto důvodu, choval můj otec Jan vždy jednoho vepříka, a to až do samého stáří. Přestože jsme mu 
to všichni rozmlouvali a říkali, ať prase prodá a nemá už žádné starosti, nenechal si to nikdy rozmluvit. Pokaždé odvětil: "Takhle mám ale jistotu, že když toho pašíka zabiju, sejde se celá rodina."A měl pravdu. Na zabijačku přijeli pokaždé úplně všichni. Po zabijačce tedy tatínek opatřil hned dalšího čuníka, aby se za půl roku mohlo uskutečnit další setkání.

Tatínek si dělal zabijačku vždy sám. Žádný řezník u nás nebyl nikdy potřeba. Můj tatínek byl totiž velice šikovný. Dokonce si ho zvali i sousedé, aby jim vepříka zabil a naporcoval jej. Někdy
to dělal úplně sám, někdy měl k ruce pár pomocníků, protože se zabijačkou bylo vždy hodně práce. Na začátku každé zabijačky musel tatínek použít jateční pistoli[14], která prase omráčila. Pokud nebyla po ruce jateční pistole, použila se ke zbavení vědomí zvířete jednoduše rána kladivem, palicí nebo sekerou. K vlastnímu usmrcení prasete poté došlo až vykrvácením. Dokud vepř ležel na zemi, prořízla se mu krční tepna a doposud fungující srdce poté vytlačilo většinu tělesné krve. Pod prase se proto umístil lavor, do kterého krev vytékala. Aby se krev nesrazila, musela se stále míchat. To dělaly u nás doma vždy ženy holýma rukama. Po vykrvení těla prasete se krev poté přelila do větší nádoby, kde se z ní musela vymíchávat vlákna fibrinu[15]. Závěrečným zasolením krve se poté definitivně zamezilo jejímu sražení. Krev se následně donesla do domu a vařila se z ní černá polévka, zvaná také bouřka nebo prdelačka. Velice dobrá záležitost. Byla to polévka ze silného vývaru, vepřové krve, cibulky, krup a koření. Po vykrvácení se poté dalo prase do velkých necek, a to tak, aby se do nich prase vážící mezi 150-200 kily opravdu vešlo. Následně se polévalo horkou vodou, aby se napařila kůže na těle, z které se poté pomocí železných zvonů a řetězů mechanicky odstraňovaly štětiny. K odstranění štětin napomohlo také posypání pomletou kalafunou[16] před napařováním. Poté se prase pečlivě umylo teplou vodou, tatínek mu nařízl na obou zadních nožkách kůži mezi šlachou a kostí v oblasti Achillovy šlachy,
a tímto otvorem v bércích se provlékly háky rozporky, na které bylo tělo vepře zavěšeno
ve stodole po celý zbytek zabijačky. Prase se poté od shora dolů rozřízlo a po otevření břišní dutiny se opatrně vyndaly vnitřnosti, aby se nepoškodila střeva a jejich obsah neznečistil maso. Střeva se musela také vyprázdnit, pořádně vyprat, poté se plnila prejtem[17] a vznikaly tak mezi lidmi velice oblíbené jitrnice. Poté se vyndal a vyčistil žaludek, z jater se opatrně vyjmula žluč,
a dělala se tlačenka. Pak se otevřela hrudní dutina a vyjmulo se srdce. Po všem tom vykuchání se prase nakonec rozřízlo na dvě půlky, odřízla se mu hlava, která se zbavila mozku, a z ní se poté vařil ovar. Společně s jazykem, krkovicí, plecí a lalokem. Na ovar pokaždé všichni čekali, byla
to totiž velká pochoutka a zároveň také první maso, které se na zabijačce jedlo. Posléze se dalo veškeré maso vařit, péct, dělal se sulc, některé kusy masa se pověsily a nechaly alespoň tři dny vyvěsit, aby byly měkčí, chutnější a stravitelnější, jako například kotlety či maso na řízky. Zabijačky se dělaly při prvním sněhu, aby byl už ve stodole mráz a maso se tam po uskladnění nekazilo. Tehdy ještě žádné ledničky neexistovaly.

Zbytek masa se dával poté také udit, aby se zakonzervoval. V síni u mých rodičů byla udírna,
ve které byly napříč upevněné trámky, na které se zavěšovaly kusy masa. Pod masem se muselo neustále topit. Mělo to přesný řád. Nesmělo se topit ani moc, ani málo, zkrátka tak akorát, aby se maso dobře vyudilo. Uzení trvalo asi tak dva nebo tři dny a udírny byly dříve v každém domě. My jsme měli udírnu v síni, a byla napojená na komín, stejně jako kamna. Topeniště bylo však zvlášť a k zátopu se používalo tvrdé voňavé dřevo, nejčastěji borovice nebo dřevo švestkové. Ještě manželka Járy, Jana, dodnes vzpomíná, jak jí moje maminka s tatínkem dávali v Marievsi uzené přímo z udírny. Jak bylo výborné, úplně jiné než kupované. Maso z obchodů dnes totiž není maso doopravdy uzené, je připravované chemicky, pomocí tzv. tekutého udírenského kouře, který maso jen osmrdí. V průmyslové výrobě uzení už netrvá tři dny jako dříve, ale asi tak 30 minut. Účelem je maso pouze ochutit a aromatizovat. Maso tedy není doopravdy vyuzené kouřem, ale jen uměle ovoněné. Pokud tedy člověk dnes kupuje uzené maso jen v obchodech, už ani netuší, jak uzené maso doopravdy chutná.

Zabijačky se u nás začaly dělat až za okupace, předtím si to lidé nemohli dovolit. Veškeré maso totiž museli prodat. To až za okupace bylo všude více práce. Němci totiž stavěli v okolí muniční sklady[18], do kterých chodili lidé z obcí pracovat. Muniční sklady tedy poskytovaly nové pracovní příležitosti, lidé si mohli přivydělávat, a mimo jiné už také nemuseli prase prodat,
ale mohli si ho doma zabít a sníst. Vždy však museli mít od Němců patřičné povolení, nahlásit zabijačku předem, a poté také odevzdat kůži z prasete, tzv. krupon[19], který se používal
na výrobu podrážek. Zabijačky se dělaly zejména po válce. Za války byla bída, nebyly potraviny. Všechno spolykala fronta. I můj tatínek a strýc chodili do těchto skladů pravidelně pomáhat. Můj tatínek musel totiž neustále něco dělat. Byl to velice pracovitý člověk. Navíc se nám peníze v době války opravdu hodily. Tatínek si dokonce ještě v pozdním věku přivydělával jako noční hlídač
v kravíně v Marievsi. 3. listopadu roku 1975, v 77 letech, však bohužel zemřel. Moje maminka přežila tatínka o mnoho let. Zemřela v nedožitých 86 letech. Do té doby bydlela ve výměnku
u mého bratra Ládi v Marievsi.


Zabijačka po roce 1990 v Marievsi
Zabijačka po roce 1990 v Marievsi

[1]Dospělá kráva produkující mléko. Dojnice se kráva nazývá po porodu, otelení, kdy dojí mléko. Předtím je dojnice teletem samičího pohlaví, které je obvykle při dosažení hmotnosti 300-400 kg zpravidla oplodněno a po zabřeznutí se stává březí jalovicí. V chovech s produkcí mléka je dojnice opět po cca 2 měsících inseminována a v průběhu březosti dojí stále mléko. Cílem každého chovatele je, aby byla dojnice každý rok otelená, což zaručuje pravidelnou produkci mléka a tedy rentabilitu.
[2]Žebřinový vůz, nebo také žebřiňák je dřevěný nemotorový vůz sloužící převážně k převozu stébelnatých pícnin, sena, trávy a slámy. Žebřiňák se skládá z obyčejného dřevěného podvozku, na kterém jsou na obou stranách umístěny žebřiny. Tento vůz se používal dříve velice hojně,
a to především v zemědělství.
[3]Také snopek či snůpek. Snop je svazek obilí, který je vytvořen svázáním přiměřeného množství posekaného obilí při ruční sklizni během žní.
[4]Druh provazu sloužící především k ručnímu svazování snopů. Jednalo se o svazek stébel obilí, které se pro zvětšení délky rozdělily na dvě poloviny, zkroutily a na svazku se poté udělal uzel. Celý svazek stébel obilí poté sloužil ke svázání snopů.
[5]Plevel.
[6]Jednotné zemědělské družstvo. Obvyklý název zemědělských družstev v socialistickém Československu.
[7]V České republice je tímto termínem označováno navrácení znárodněného
nebo konfiskovaného majetku bývalým soukromým vlastníkům, církvím či jiným institucím.
[8]Německá demokratická republika, která byla od 7. října 1949 lidově demokratickým státem
na území sovětské okupační zóny Německa.
[9]ROH (Revoluční odborové hnutí) byla monopolní odborová organizace, která byla zároveň nejmasovější společenskou organizací v socialistickém Československu.
[10]Prvomájové průvody se v zemích reálného socialismu konaly vždy v den svátku práce, tedy 1. května. Tento svátek patřil mezi nejdůležitější svátky tehdejšího režimu. Účast na oslavách prvního máje byla velmi často nepsaně povinná. Nadřízení a učitelé měli přikázáno kontrolovat účast svých podřízených a žáků.
[11]Směs čokoládových figurek, které se o Vánocích zavěšovaly na vánoční stromek. Tyto figurky s vánoční tématikou se v našich zemích prodávaly již na konci devatenáctého století. U značky Orion sahá historie vánočních kolekcí až do roku 1897, kdy je začal vyrábět František Maršner
ve své první české továrně na orientálské cukrovinky na Královských Vinohradech. Ve stejné době se začaly také vyrábět kolekce v olomoucké továrně Zora, mimo to byla na trhu i řada výrobků německého původu s větší tradicí. Kolekce jsou světovou raritou, která je v našich zemích silně zakořeněná.
[12]Frauenthal - označení používající se do vzniku samostatného Československa
a za protektorátu. Historický název obce Frauenthal byl v době jejího založení Pohled. Tento název se dnes opět používá.
[13]Název obdržel městys v roce 1949 podle svého rodáka Karla Havlíčka. Dříve se městys nazýval Borová.
[14]Podlouhlý mechanický aparát, do kterého se vloží patrona, aparát se přitiskne k hlavě prasete, stiskne se pojistka a prase dostane ránu do hlavy. Následkem této rány poté omdlí.
[15]Fibrin (faktor la) je vláknitý nerozpustný protein, který vzniká v závěrečné fázi srážení krve.
[16]Destilační zbytek z pryskyřice borovic.
[17]Hlava, kůže a vývar se odeberou z kotle, ve kterém se vaří černá polévka, a vše se umele. Následně se utře česnek, který se přidá k syrovým játrům, a vše se opět pomele. Všechny suroviny se následně smíchají, přidá se koření, a podle potřeby také vývar.
[18]Práce na výstavbě muničních skladů byly v okolí Chotěboře zahájeny v roce 1932. V roce 1939 začala tyto sklady poté využívat německá armáda ke skladování munice, a to zejména té, která byla získána na Německem obsazených územích. V průběhu války Němci muniční sklady rozšiřovali, stavěli další objekty, a rozšířen byl i tamější komunikační systém. Provedena byla také elektrifikace a dostavba vlakové vlečky z Chotěboře.
[19]Střední, nejhodnotnější část zvířecí kůže ze zad, která je zbavená srsti, podkožního vaziva
a tuku.



Televise na vítr


V roce 1943, když mi bylo 17 let, jsem postavil na zahradě u našeho domu v Marievsi malou větrnou elektrárnu[1]. Bylo to krátce před vykonáním tovaryšské zkoušky z oboru radiomechanik u Obchodní a živnostenské komory v Brně. Potřeboval jsem se tehdy procvičit v praxi a současně jsem také chtěl, aby v osadě fungovala elektřina. Všichni jsme v Marievsi toužili po elektrické energii, po elektrickém osvětlení, a také funkčním rozhlasu, z kterého bychom se mohli dozvídat zprávy z bojišť. Chtěli jsme být informováni o tom, jak a kam ustupují fašistická vojska. Byla
to nelehká doba. Marieves byla elektrizována až v roce 1961, do té doby však nikdo nechtěl čekat. Proto byl můj nápad, jak získávat elektřinu pomocí větru, geniální. Navíc v Marievsi foukalo neustále, pro větrnou elektrárnu to tak byly přímo skvělé podmínky.


Do štítu chalupy jsem tedy připevnil tyč s vrtulí, jejíž pohyb se převáděl řetězy na dynamo[2]

a současně nabíjel akumulátor, který poté sloužil jako zdroj energie. Vymyšlené jsem to měl dokonale. První zádrhel však nastal ihned po připevnění tyče s vrtulí na dům. Na jindy větrné Vysočině se najednou nepohnul ani lístek, nastalo naprosté bezvětří, a tudíž nemělo vrtuli
co pohánět. Druhý problém na sebe nenechal dlouho čekat. Po několika dnech bezvětří, se přihnala bouře a s ní ruku v ruce také silný vichr, díky kterému se otřásal celý náš dům
v základech. Bál jsem se, že by se vrtule mohla vlivem větru urvat a při svém pádu na zem někoho zranit. Nezbylo mi tedy nic jiného, než v té vichřici vylézt opatrně po žebříku na střechu
a ze zákrytu nastavit tyč, o kterou se lopatky vrtule urazily. Bylo mi ale samozřejmě líto, že má dosavadní práce přišla vniveč. Když silný vítr po několika dnech ustal, namontoval jsem na dům novou vrtuli. Ta se již díky stálému střednímu větru pohybovala tak jak měla, a pomocí dynama
a akumulátoru se tak spolehlivě vyráběla elektrická energie. Bylo vyhráno. Díky mému vynálezu jsme mohli v domě svítit, poslouchat rozhlas a také čerpat vodu. Na půdě byl velký sud s vodou, do kterého se díky pohonu z větrné elektrárny čerpala voda. Ze sudu poté vedly trubky do chléva, kde byl kohoutek, kterým se tato voda napouštěla do koryt dobytku. Voda se tudíž nemusela neustále nosit ze studně a pro nás všechny to tak byla velká úleva.


Menší větrné elektrárny jsem později vyráběl pro všechny lidi z okolí. Prakticky u každé chalupy
v Marievsi, Příjemkách, Bílku, Střížově, Sobíňově a Počátkách tak vyrostl větrník. Na vesnici se totiž každá novina šíří rychlostí blesku. Když tedy lidé zjistili, že někdo z jejich okolí umí zajistit proud v domě, ihned jej povolali. Elektrickou energii jsem poté zajišťoval také v hospodě, která stála vedle domu mých rodičů a patřila bratrovi pana Löbla. V hospodě jsem se při víkendových tancovačkách staral o osvětlení. Měl jsem benzínový agregát[3], který nabíjel akumulátory a ty poté sloužily jako zdroj energie pro osvětlení. Místo tedy toho, abych proháněl děvčata v kole, honil jsem agregát, aby fungoval celou noc. Svou největší větrnou elektrárnu s výkonem 3kW jsem postavil ve vesnici Střížov. Díky této silné domácí větrné elektrárně se mohlo dokonce
i přitápět v domě.


Se začátkem televizního vysílání[4] v Československu jsem poté upravil první československý sériově vyráběný televizor Tesla 4001A[5], který patřil mému strýci Josefovi, a to tak,aby televizor mohl při napájení z domácí sítě 12V přijímat televizní program. Má větrná elektrárna se tedy stala také zdrojem pro televizní přijímač a v naší vesnici se hovořilo o tzv. televisi na vítr.
Ze všeho nejdříve jsem musel upravit napájecí zdroj. Chtěl jsem totiž, aby se televizor napájel
z akumulátoru, který se nabíjel pohybem vrtule na tyči u domu mých prarodičů, kde strýc Josef bydlel. Musel jsem tedy kompletně předělat síťový zdroj. U vchodu do sklepa, visela poté na zdi litinová skříň, ve které byl měnič napětí, který převáděl 12 V na 220 V. Díky větrné elektrárně
a měniči napětí tak mohl televizor vysílat. A jelikož to byl dlouhou dobu jediný televizor v naší osadě, svolala se dvakrát do týdne (častěji v té době televize nevysílala) celá vesnice na dvorek mých prarodičů a všichni společně sledovali televizní přenos. Tesla se položila na stolek, před ní se daly lavice, na které se lidé posadili, k tomu babička usmažila bramboráky, popíjelo se a byla velká pohoda. Výsledky mého bádání a konstruování byly následně zveřejněny v časopise Amatérské rádio v článku Televise na vítr. Tento článek zaznamenal tehdy velký úspěch. Pár dní na to mi přišla dokonce celá hromada obdivných dopisů, z nichž na všechny jsem nestačil ani odpovědět.

Větrná elektrárna
Větrná elektrárna

[1]Větrná elektrárna je stroj, který přeměňuje kinetickou energii větru na elektrickou energii. Turbína je roztáčena proudícím větrem přes lopatky turbíny, a pohání tak elektrický generátor, který vytvořenou elektřinu přenáší do elektrické sítě.
[2]Točivý elektrický stroj, přeměňující mechanickou energii z rotoru hnacího stroje
na elektrickou energii ve formě stejnosměrného elektrického proudu. Dynamo se skládá ze statoru tvořeného magnetem nebo elektromagnetem a rotoru s vinutím a komutátorem.
[3]Zařízení na výrobu elektrické energie pomocí spalovacího motoru.
[4]Československá televize zajišťovala televizní vysílání v Československu od roku 1953.
Za pravidelné bylo vysílání prohlášeno 25. února 1954. Československá televize měla dlouhou dobu pouze jeden program a časově omezené vysílání. V roce 1970 začal vysílat druhý program.
V roce 1973 začalo v Československu pravidelné barevné vysílání.
[5]Černobílý jednokanálový televizní přijímač, který měl na levé straně obrazovku, na pravé reproduktor a na spodní liště 4 kulaté knoflíky určené k ovládání televizního přijímače. Ve své době stál tento televizor přes 4000 Kč. Pozdější typy tohoto televizoru měly i rádio. Televizor Tesla 4001A byl na síťové napětí 220 V.


Partyzáni

Od malička jsem chodil do kostela, do kostela sv. Jakuba v Chotěboři, kde nás kněz učil katechismus[1]. Tenkrát jsme my děti musely chodit do kostela, ať jsme chtěly, nebo ne. Kdyby totiž někdo z nás do svatého chrámu nechodil, byly by všechny lumpárny na něj. Lidé by říkali: "To je ten neznaboh, ten vyvrhel." Do kostela proto museli chodit úplně všichni, a jít tak říkajíc
s davem. V kostele se při katechismu kontrolovala také docházka. Každý z nás měl takovou knížečku, do které pan farář pokaždé nalepil známku za účast. Známky měly různé barvy.
O Vánocích byly například fialové, a na Velikonoce pro změnu zelené. Mně se do kostela moc chodit nechtělo. Bral jsem to jako ztrátu času. Mohl jsem totiž mezitím venku vesele pobíhat
s kamarády, a lépe tak dle mého názoru trávit čas. V Boha jsem však tenkrát ve svém nitru věřil.

Když si však dnes vzpomenu, co se na světě v průběhu mého života dělo za hrůzy,
za nespravedlnosti, a co se stále ještě dnes děje, nemohu už v boha ani v církev, náboženské společenství křesťanské, věřit. Kdyby totiž nějaký bůh skutečně existoval, jistě by nedopustil, aby se narodil nějaký Hitler, tyran, který konal zvěrstva a dokázal zmanipulovat také lid, aby tato jeho zvěrstva vykonával. Ohavné krutosti, jejichž principy byly popsaný již v díle Mein Kampf[2], a následně i oficiálně schváleny a vyhlášeny prostřednictvím Norimberských zákonů[3]. Bůh by také jistě nepřipustil, aby proběhla druhá světová válka, při které zemřelo přes 72 milionů nevinných lidí. Proto soudím, že bůh existovat nemůže. Nevěřím v něj. Stejně jako také nevěřím
v nějaké nebe či peklo. Člověk zkrátka zemře, poté proletí nějakým tunelem, na jehož konci je světlo, přesněji řečeno představou tunelu se světlem, kterou utváří dopracovávající mozek člověka, a poté vše skončí a z člověka už zbyde jen hromádka popela. Bůh, boží milosrdenství
a nějaká spravedlnost zkrátka neexistují.

Když začala druhá světová válka, bylo mi třináct let. Vše jsem tedy již dobře vnímal a některé okamžiky si ještě dnes živě pamatuji. Nerad však o této době plné krutosti a lidské bezmocnosti hovořím. Vzpomínky mi totiž vhánějí slzy do očí. Především v souvislosti s partyzány, kteří představovali protinacistický odboj. Partyzánské skupiny byly zvláštní složkou odboje, které se vyskytovaly ve všech zemích okupovaných wehrmachtem. Na mnoha územích, jako například
ve Francii, Řecku, v Polsku a na Slovensku vystavili partyzáni nacisty vážným problémům až
v letech 1943-1944, v SSSR a v Jugoslávii se jejich síla však rozvinula mnohem rychleji. Za rok 1943 dokázali sovětští partyzáni způsobit 9 000 vykolejených transportních vlaků, při nichž bylo poškozeno či dokonce zničeno 6 000 lokomotiv a 40 000 vagonů. Na počátku roku 1944 operovalo za německými liniemi přes 250 000 sovětských partyzánů. K partyzánům se postupně přidávali také osoby pronásledované nacisty a uprchlí sovětští váleční zajatci. U nás začaly partyzánské skupiny vznikat v polovině roku 1942, a to především na Moravě. Na jaře roku 1944 působilo
v protektorátu již zhruba devadesát partyzánských jednotek, čítajících asi osm tisíc osob. Chybělo jim však centrální vedení. Asi nejvíce dominantní skupinou u nás, byl oddíl Jana Žižky, který přepadával četnické stanice a přerušoval komunikační spoje.


Já jsem se dostal poprvé do kontaktu s partyzány prostřednictvím Jiřiny, dcery pana Exnera. Jiřina se totiž provdala do Sobíňova za Antonína Starého, vedoucího partyzánské skupiny
v Sobíňově, kterému se přezdívalo Joska. Já jsem se s Joskou brzy spřátelil a nechával si u něj pokaždé kolo, když jsem jezdil za svou vyvolenou Jarkou, která bydlela také v Sobíňově. Sobíňov, to byla partyzánská vesnice, ve které operovaly za druhé světové války partyzánské skupiny doplněné o tamější dobrovolníky. A takovým dobrovolníkem jsem se stal i já. Pro partyzány jsem spravoval nejrůznější stroje, ale o tom nechci už více hovořit. Každopádně si pamatuji, jak mě jednou právě Joska varoval před následujícím nebezpečím. Tehdy mi doslova řekl: "Jardo, dnes
do toho lesa nechoď na rande, nebude tam bezpečno." Neměl jsem tehdy tušení, o co jde. Do lesa u Sobíňova jsem však toho dne na rande s Jarkou raději nešel. A ještě, že jsem tak učinil. Partyzáni totiž toho večera vyhodili do vzduchu železniční most. Kdybych tam s Jarkou býval šel, mohl skončit večer velkým malérem. Němci nás mohli v blízkosti mostu vidět a následně třeba
i obvinit z exploze.


Partyzáni ze Sobíňova prováděli protestní akce den co den. Počátkem května 1945 však došlo
k nerovnému boji s Němci a na silnici mezi Sobíňovem a Ždírcem nad Doubravou zemřelo přes 30 partyzánských dobrovolníků. Bylo mezi nimi i 23 mých kamarádů. Když si na to pokaždé vzpomenu, dělá se mi z toho zle. Byla to tragédie. Dokonce se mi o tom ještě dnes zdají sny.
V těchto snech spatřuji naposled své kamarády, kteří jsou Němci následně bez sebemenšího slitování postříleni. 5. května 1945 mi nacisté zabili také mého přítele Mirka Halíka ze Střížova. Bylo to strašné. Mirek byl ještě mladý kluk, stejně jako já, a ty bestie mu vzali jeho život. Ten den jsem jel na kole do Ždírce nad Doubravou za svými kamarády. Bicykl, na kterém jsem přijel, jsem si opřel u pracháren[4] a vesele si to už vykračoval za svými kamarády. Po setkání, když jsem se opět vracel pro své kolo k prachárnám, pro změnu s kamarády, tam můj bicykl však nebyl. Někdo mi jej během mé nepřítomnosti ukradl. Což bylo podivné, protože do té doby mi kolo ještě nikdy nikdo neukradl. V té době se vůbec vlastně nekradlo. To není jako dnes, že si člověk musí všechno zamykat, protože jinak by o to okamžitě přišel. Dříve se nic nezamykalo a nic se také neztrácelo. Tak jako tak, kolo bylo pryč. Chvíli na to přijeli do Ždírce nad Doubravou nacisté a začali město obsazovat. Všichni jsme byli rozehnáni a utíkali pryč, co nám nohy stačily. Můj kamarád Mirek Halík se však se ztrátou mého kola nemohl vypořádat a k prachárnám se zanedlouho poté sám vrátil. Nikomu o tom však neřekl, dozvěděli jsme se to vlastně až po jeho smrti. Mirek se chtěl podívat, jestli se tam mé ztracené kolo náhodou neobjevilo. To však byla velká chyba. Němci ho totiž u pracháren chytli a bez sebemenšího důvodu odvlekli s sebou do Havlíčkova Brodu.
Co po něm chtěli, to nevím. V Havlíčkově Brodě však byl podroben několikahodinovému výslechu, při kterém ho nacisté nemilosrdně mučili. Poté si musel Mirek dokonce svýma holýma rukama vykopat hrob za Havlíčkovým Brodem a nacisté ho tam zastřelili. Ani přesně nevím, kde byl můj nebohý kamarád Mirek zabit. Byla to hrůza. Taková hrůza. Ještě dnes mám slzy v očích, když si na to vzpomenu. Tento morbidní čin byl také veden jako důkaz proti nacistům u Norimberského procesu[5], co za šílená zvěrstva páchali.


Mé kolo, které bych raději už nikdy neviděl, se ke mně nakonec dostalo úplnou náhodou zase zpět, a to díky akumulátoru[6] z bicyklu, který si nechal zloděj kola nabíjet v dílně v Havlíčkově Brodě, kde se učil v té době můj bratr Honza radiomechanikem. Právě Honza si mého akumulátoru v dílně všimnul. Můj bicykl měl totiž již v té době elektrické osvětlení. Takový akumulátor, který se dal nabít a poté mi svítil večer na cestu, abych do něčeho nenarazil. Akumulátor vypadal jako vojenská svítilna a byl v té době velkou specialitou. To neměl jen tak někdo. Honza tehdy ihned poznal, že se jedná o akumulátor z mého kola a tím to všechno prasklo. Viník, který mi kolo ukradl, byl potrestán a ukradené kolo mi musel vrátit zpět. K čemu to ale bylo. Mému kamarádovi Mirkovi se už život vrátit nedal.


Německá okupační moc byla vůči partyzánům ve všech zemích naprosto bezmocná, a rozhodla se proto situaci ovládnout brutálním odstrašujícím terorem. Partyzáni a jejich pomocníci byli nacisty stříleni nebo dokonce věšeni. Vesnice, v nichž nalezli Němci úkryt partyzánů, byly srovnány se zemí a jejich obyvatelé bez milosti povražděni. Obyvatelé Sobíňova byli tomuto hromadnému vraždění a srovnání vesnice se zemí naštěstí ušetřeni. Také můj přítel Joska doslova utekl před smrtí. Schoval se tehdy ve stodole a díky tomuto svému úkrytu přežil. Po válce poté dostal za svou partyzánskou činnost od nového režimu hájenku v Krušných Horách, kde si
s Jiřinou právem konečně spokojeně žili.

Jako mladík
Jako mladík

[1]Katechismus katolické církve je oficiální systematicky uspořádaný souhrn římskokatolické nauky o víře a mravech.
[2]Literární dílo Adolfa Hitlera, kombinující autobiografické prvky a náhled na svět skrze ideologii nacismus, totalitní ideologii založenou na vypjatém nacionalismu, rasismu, prvcích socialismu, militarismu a antisemitismu.
[3]Dva ústavní zákony německého Říšského sněmu přijaté 15. září 1935 v Norimberku: zákon
o říšském občanství a zákon na ochranu německé krve a německé cti. Jednalo se o antisemitské
a rasové zákony, podle kterých byli Židé vyloučeni z veřejného a běžného života v Německu. Tímto začalo postupné vyhlazování Židů v Třetí říši.
[4]Skladiště střelného prachu.
[5]Soudní proces vedený Spojenými státy, Sovětským svazem, Francií a Velkou Británií proti hlavním představitelům nacistického Německa před Mezinárodním vojenským tribunálem
v Norimberku.
[6]Technické zařízení na opakované uchování energie, obvykle elektrické. Akumulátor je sekundární článek, který je potřeba nejdříve nabít a teprve poté je možné použít jej jako zdroj energie.


Existence v "protentokrátu"

Protektorátu Čechy a Morava se přezdívalo "protentokrát", a to z jednoduchého důvodu. Lidé totiž věřili, že ono provizorium, ve kterém vládli nacisté, brzy skončí. Byli dokonce přesvědčeni, že válka ustane v neprospěch Německa. Bezpráví a tyranie přeci nemohly trvat dlouho. V lidech tato naděje sice občas slábla, nikdy však nezemřela.

V rodině jsme neměli žádné židovské členy, ani židovské předky. Odvoz do koncentračních táborů se tedy naštěstí nikoho z naší rodiny netýkal. Za války však byla bída. Lidé v protektorátu Čechy
a Morava[1] sice akutním hladem netrpěli, nějaké potraviny se daly vždy sehnat, ceny však byly vysoké a nabídka velice ubohá. Omezené množství potravin se lidem prodávalo v obchodech prostřednictvím potravinových lístků, které vydávaly obecné a okresní úřady. Potravinové lístky byly v Protektorátu Čechy a Morava za druhé světové války zavedeny od 2. října roku 1939.
V prosinci 1939 pak byly zavedeny i poukázky na textil a obuv. Lístky vypadaly jako poštovní známky, na kterých však bylo ještě napsané množství, tedy gramáž, a dále také, které potraviny se lístek týkal. Potravinový lístek tedy například vypadal takto: 50 g másla, 100 g cukru, či třeba 500 g masa.

Němci měli podle lístkového systému nárok na více potravina také na lepší kvalitu těchto potravin. Češi byli poté rozděleni na obyčejné spotřebitele, těžce pracující, velmi těžce pracující, těhotné ženy, šestinedělky a děti do deseti let. Běžný spotřebitel měl týdně nárok na 2900g chleba (nebo 1200 g chleba a 900 g mouky), půl kila masa nebo masných výrobků, 210 g jedlých tuků a denně čtvrt litru mléka. Tyto hodnoty se postupem doby snižovaly. Úměrně tomu však rostly ceny na černém trhu, které v některých případech stouply až o dva tisíce procent. Přídělový systém přetrval v Československu kvůli špatné hospodářské situaci až do 31. května roku 1953. Člověk musel mít s sebou v obchodě, kromě přidělených potravinových lístků, také vždy dostatek peněz a především štěstí, aby v obchodě dané potraviny vůbec měli. Dodnes si pamatuji, na ceny některých potravin ve smíšeném obchodě u pana Löbla, který stál na Husí patce, mezi Marievsí
a Příjemkami. Buřt stál běžně 50 haléřů a asi pět rohlíků stálo 1 Kčs[2]. Kilo cukru se pořídilo
za 6.30 Kčs a mouka za 6.20 Kčs. U pana Löbla, měli také například herinky, či sušené rybičky
ve velkých pytlích, které se dávaly prasatům jako krmivo. V době, o které vyprávím, byla mzda
1 Kčs, 1 protektorátní koruna za hodinu pro manuálně pracujícího člověka. Proto chodil také náš tatínek na nádraží nakládat a vykládat vagóny, aby pro rodinu něco málo přivydělal a mohl tak nakoupit potřebné potraviny. Když však práce nebyla, a ani tedy peníze, zachránilo nás pokaždé naše políčko, na kterém jsme si mohli některé suroviny sami pěstovat a následně také spotřebovat. Toto políčko, o rozměrech 2 hektarů, nás tehdy zachránilo před hladem.

Ovoce a zelenina byly v té době velice těžko dostupné, proto se lidé také vydávali do lesů,
kde sbírali třeba maliny, ostružiny a lesní jahody. Problémy byly za války i s dodávkami vajec, tuku a cukru, který se začal z protektorátu vyvážet a Češi jej postupně začali nahrazovat cukerínem, neenergetickým náhradním sladidlem, a med tzv. sladomedem. Sladomed, to byla chemická náhražka medu. Vazká sladká hmota, která poškozovala játra. Proto ji také ještě
v průběhu války zakázaly vyrábět. Bylo to však jediné sladidlo společně s cukerínem, které se dalo v obchodech koupit. Od roku 1940 se poté nesměla prodávat káva, kakao a ani čokoláda. V době krize se začal dokonce také propagovat odvar z jehličí jako zdravější náhražka čaje. Čerstvé mléko bylo dostupné jen na venkově, ve městech poté pouze v prášku. Nedostávalo se soli a ani koření, které bylo opět kompenzováno chemickými náhražkami. Stejně tak tomu bylo i s džusy, které vystřídaly limonády. Za války se také omezilo čepování piva, a to až o čtyřicet procent. Relativně dostupná zůstávala pouze pálenka. Všeho však bylo pravdu nedostatek. Proto není ani divu,
že koncem války stál na černém trhu jeden kilogram sádla až 1800 Kčs, kilogram kávy dokonce
9 000 Kčs, přestože před zákazem prodeje činila cena "pouhých" 30 Kčs.

Za války se jedly také brambory, které však byly stejně jako vše ostatní na příděl. Naše rodina si je však mohla pro své potřeby nadále pěstovat na poli. Odvádět se však muselo mléko. Byly to tzv. povinné odvody, které se týkaly všech lidí, kteří doma chovali krávy. Nadojené mléko se u nás
v osadě poté nosilo k hasičské zbrojnici a tam se slévalo. Následně se odváželo na nádraží, nebo přímo do Hlinska, kde byla Nestlé mlékárna. Odvoz zajišťoval nějaký pan Holzmann, to jméno si dobře pamatuji. Z mléka, které rodičům občas zbylo, se poté sbírala smetana a z ní se vyrábělo máslo. V síni u mých prarodičů byla jarmarka, taková skříň, a na ní stál velký hrnec, kameňák.
V tomto hrnci bylo nalité mléko, ze kterého babička pokaždé odebírala smetanu a dávala ji poté zvlášť do hrnce. Moji dva synové si ještě dnes pamatují, jak jim prababička nalévala z kameňáku mléko. Františka vždy odkryla kameňák, chvíli foukala na hladinu mléka, aby odfoukla smetanu, která se držela na vrchu, a zbylé mléko poté mým dvěma synům nalila do hrnků. Někdy dávala mléko ještě do odstředivky, aby získala i smetanu v mléce přímo obsaženou.

Odstředivka, to byl stroj s ruční kličkou, z nějž ústily dvě trubičky. Po mechanickém točení kliky, a uvedení odstředivky do pohybu, vytékala z jedné trubičky smetana a z druhé mléko. Když se nashromáždilo dostatečné množství smetany, stloukalo se z ní máslo v máselnici. Máselnice měla uvnitř lopatky, které se uváděly do pohybu stejně jako u odstředivky točením kličky.
Do smetany tloukly lopatky tak dlouho, dokud se nezačaly utvářet hrudky. Tyto hrudky se poté sesbíraly, uplácaly a vznikl bochánek másla. Ten se ozdobil, dal do papíru a pak se už nesl
na prodej. Každá hospodyně měla příjem pouze z prodeje másla a vajec. Máslo se doma tedy nespotřebovávalo, protože bylo vzácné. Proto je šla moje babička také pokaždé prodat a peníze
z prodeje utržené poté sloužily na nákup cukru a soli. K vaření nezbytných surovin. Místo másla se v domácnostech používal margarín.

Za války bylo také omezení na mletí mouky ve mlýně. Přísně se hlídalo, aby si každý namlel jen povolenou část žita či jiného obilí. Náš tatínek se proto rozhodl, že si mouku namele tajně sám, abychom jí měli dostatek, a to sice doma, na ručním mlýnku. Žito, které jsme si vypěstovali
na poli, jsme tedy doma namleli a z namleté mouky poté pekli takové žitné placky. Tyto placky nebyly sice moc dobré, jelikož se mlely i s obalovými částmi žita, jídlo to však bylo. Tatínek navíc tyto obaly zrn neodděloval záměrně. Za prvé na to nebyl čas a za druhé obsahovaly tyto obaly
pro tělo důležité živiny. A to sice vlákninu, vitamíny a minerální látky. Zdravější tedy byla tzv. mouka celozrnná, s obsahem obalových částí zrn. Přesto se dodnes divím, že se tatínek tehdy nebál, že na domácí mletí přijde gestapo[3]. Tato tajná státní policie totiž prováděla
v domácnostech namátkové kontroly. Mohla tedy na naši nezákonně namletou mouku kdykoliv přijít a všechny nás potrestat. Tresty byly dost přísné. Například za objevení slepice, byla stokorunová pokuta a čtrnáctidenní vězení. Trestáno bylo také neodevzdání povinných dávek.
A to mnohem tvrději. Odváděné dávky byly navíc neúměrné vysoké. Mnozí zemědělci tak museli kromě svých výpěstků přikupovat ještě další potraviny, které odevzdávali, natož aby něco ještě zbylo pro ně samotné.

Také si pamatuji, jak jsme museli během války zatahovat tmavé závěsy kvůli náletům. Bylo
to přísně hlídané. I když si myslím, že u nás v osadě to bylo poměrně zbytečné nařízení. Marieves a Příjemky byly totiž zapadlé osady, které byly elektrizovány až v roce 1961. Do té doby se v nich svítilo pouze svícemi, či petrolejkami, které samozřejmě neprodukovaly tolik světla. V naší osadě ubylo za války také slavností a tancovaček. Co jsme měli také oslavovat. Občas se sice atmosféra trochu uvolnila, například v období Vánoc a Velikonoc, kdy se dodržovaly české tradice, jinak však panoval všude strach a zármutek.



[1]Část československého území, které byla od 16. března 1939 do 8. - 9. května 1945 okupována nacistickým Německem.Okupované území Německo nelegálně anektovalo a zřídilo autonomní Protektorát Čechy a Morava.
[2]Protektorátní koruna. Měna v období protektorátu.
[3]Tajná státní policie, založena Hermannem Göringem. Tato tajná státní policie vznikla přeměnou tajné pruské státní policie 26. května 1933. V roce 1934 se poté dostala pod vedení SS (Schutzstaffel - Ozbrojená organizace NSDAP), v roce 1939 byla převedena pod RSHA (Reichssicherheitshauptamt - Hlavní říšský bezpečnostní úřad).



Skřivánek

Po ukončení základního vzdělání na Újezdní měšťanské škole v Chotěboři jsem se vyučil radiomechanikem u pana Oty Havlíka ve Vojnově Městci. V roce 1944 jsem složil tovaryšskou zkoušku u Obchodní a živnostenské komory v Brně a obdržel tovaryšský list. Do konce války jsem poté pracoval jako údržbář rozhlasu u strojírenské firmy Eckhardt v Chotěboři. Ve skutečnosti jsem se ale staral o slaboproudá zařízení. Opravoval jsem rádia od Vojnova Městce 

po Chotěboř. Do této oblasti spadala také osada Bílek, ve které se nacházel rozsáhlý objekt vojenské posádky, kde byla také uskladněna raketa V2[1], zbraň odplaty. První bojově nasazená kapalinová balistická střela[2] s inerciální navigací. Raná balistická raketa používána Německem za druhé světové války proti Velké Británii a Belgii k ostřelování vojenských a civilních cílů.
U této vojenské posádky si mě vyhlídl jeden německý náčelník, který ke mně krátce po mém nástupu přišel a řekl: "Pro takové šikovné ručičky jako máš ty, seženu ve Vídeňském Novém Městě výborné zaměstnání v ohromných vojenských továrnách na letadla." Nevím, co to onoho náčelníka tenkrát popadlo. O nic jsem se neprosil a do žádného Vídeňského Nového Města jsem nechtěl. Z jeho slov jsem byl proto velice nešťastný a bál se, zdali jich náčelník skutečně dostojí. Naštěstí však zasáhli včas moji kamarádi partyzáni, kteří zajistili, že jsem se dostal z jeho dosahu. Nevím přesně, jak to udělali, každopádně mi zařídili práci v radioopravně u pana Antonína Hory v Chotěboři, kde jsem byl poté zaměstnán do poloviny roku 1946.

Během zaměstnání v radioopravně u pana Hory mě napadla možnost pokračovat při práci
ve studiu a přihlásit se na střední školu. Jednoho dne jsem se proto zajel podívat na den otevřených dveří střední průmyslové školy v Kutné Hoře, jaký má studijní program na následující školní rok. Když jsem tehdy dorazil na místo a tento program si detailně pročetl, zjistil jsem,
že mě na střední škole nemohou nic nového naučit. Zklamaný jsem se proto rozhodl jet zpátky domů. Při cestě ze školní budovy ven jsem si však na vchodových dveřích všiml jednoho inzerátu. A to sice inzerátu z vrcholného německého VTÚ[3] v Podmoklech v Děčíně, který nabíral nové zaměstnance. Cesta do Kutné Hory tedy nakonec nebyla zbytečná a já se místo na průmyslovku přihlásil do VTÚ. Když mě ve VTÚ přijali, s radostí jsem ihned skončil s prací v radioopravně
a od 1. 6. 1946 nastoupil jako technik v tomto ústavu v Podmoklech v Děčíně, kam jsem se musel současně také přestěhovat. Děčín byl totiž od mé rodné Marievsi vzdálen na míle daleko.

Vojáci mi však naslibovali, jak dostanu krásný velký byt, kousíček od ústavu, jak skvěle se budu mít, atd... Nakonec jsem však musel, k mému nemilému překvapení, bydlet v lágru, kde byli shromážděni Němci čekající na odsun z Československa. Bylo to strašné. V tomto lágru jsem bydlel v jedné místnosti společně s Ing. Romanem Golickym, pod jehož vedením jsem pracoval
ve VTÚ. Golicky byl Rus, který po Říjnové revoluci[4] utekl do Německa, kde začal pracovat
pro velkou německou společnost AEG[5]. Byl to skvělý technik, který mě také seznámil se špičkovou německou vojenskou technikou. Hodně jsem se toho od Golickeho tenkrát naučil.
Po pár letech dali ale Golickeho při prověrkách k lopatě, jak to za minulého režimu chodívalo. Prověrková komise, složená z truhlářů, vrátných, uklízeček apod., kteří o problematice práce tohoto inženýra samozřejmě nic nevěděli, označili Golickeho jednoho dne za nespolehlivého zaměstnance, a musel proto odejít z VTÚ a pracovat s lopatou jako dělník. Vyhazovem z VTÚ se však Golicke dostal do železáren na Kladno, kde ho přivítali s velkým nadšením. Ještě, aby ne. Takového inteligentního člověka. Lopatu mu tedy do rukou samozřejmě nedali, na místo toho mu okamžitě poskytli zařízenou laboratoř, kde Golicke následně vyráběl tepelné regulace na řízení vysokých pecí.

Při vzpomínce na pana Golickeho se mi v hlavě překvapivě vybaví jeho kocour, který měl
před domem, přímo u oken bytu, ve kterém Golicke bydlel, vlastní výtah. Díky výtahu mohl kocour kdykoliv z bytu odejít a kdykoliv zase přijít. Výtah fungoval následovně: Kocour vlezl
v přízemí do výtahu, výtah zatížením poznal, že do něj vlezl a vyvezl jej nahoru. Poté šel kocour po římse na parapet a šup do bytu. V opačném případě vlezl kocour po římse do výtahu, tím,
jak jej zatížil, sjel dolů, vylezl z výtahu ven a mohl na vandr do města. Byl to vrchol automatizace. Pan Golicke měl také zajímavý soukromý život, bydlel totiž s Němkou, která se za celou dobu,
co s ním žila v Československu, nenaučila ani slovo česky. Mluvili spolu
po celý život pouze německy.

V hrozných podmínkách v lágru jsem však samozřejmě nechtěl trávit dlouho čas, a proto jsem si brzy sehnal podnájem v podkroví jednoho domu, který stál v blízkosti VTÚ. Stačilo jen přejít
přes silnici. Podnájem byl velice prostý. Maličká místnost se sníženými stropy, ve které nebylo ani ústřední topení. V noci mi proto bývala velká zima, nemluvě o zimních měsících, kdy mi zuby drkotaly prakticky celou noc. Vymyslel jsem proto, že si dám pod postel vařič, který mě bude
v noci zahřívat. Byl to takový ten klasický kulatý otevřený vařič s dráty stočenými do spirály, které při zapnutí přístroje zčervenaly. Tento vařič jsem umístil pod postel, nad něj zavěsil kus plechu, aby nedošlo k požáru, a vesele si každou noc vařičem přitápěl. Díky tomuto svému výmyslu jsem v podkroví nezmrzl.

Jednou v noci mě však probudil silný zápach. Zápach kouře. Byl jsem natolik unavený z práce,
že jsem večer zapnul pouze vařič, lehl si na postel a okamžitě tvrdě usnul. Zapomněl jsem
nad vařič umístit plech. Vařič mi tedy propálil do postele obrovskou díru. Naštěstí však jen
do postele. Stačila totiž chvíle a díra mohla být i ve mně. Všechno jsem tedy rychle uhasil a byl rád, že jsem se včas probudil. Kouř byl však v místnosti cítit ještě hodně dlouho poté.

Vojenský technický ústav sídlil v budově, která byla za první republiky průmyslovou školou.
Po okupaci ji však zabrali němečtí vojáci a udělali z ní tento výzkumný ústav. Když byl ústav již perfektně vybaven a pro náš výzkum naskýtal ideální zázemí, těsně po dokončení přestavby, byl přestěhován do Prahy na Jenerálku. Opět jsem se tedy musel stěhovat. Z Děčína do Prahy. Nebydlel jsem však již v lágru, ale pro změnu v bývalých konírnách u zámku Jenerálka, který leží v údolí při soutoku Šáreckého a Nebušického potoka. Do koníren umístili vojáci vojenské postele, na kterých jsme následně museli spát. Moc jsem si tedy nepolepšil.

Byl jsem ale alespoň dobře připraven na vojnu v Hradci Králové v roce 1948, kde byly podmínky velice podobné. Na vojně jsem však měl být, naštěstí, jen krátce, jelikož jsem pracoval pro vojáky ve Výzkumném technickém ústavu. Bohužel však, když jsem na vojnu nastoupil, uběhlo několik týdnů a nikdo z VTÚ se mi neozval. Bylo mi tedy jasné, že na mě dočista zapomněli. Přemýšlel jsem tedy, co dělat, abych mohl z vojny rychle pryč, a začal tedy všemožně provokovat. Například, když se vojáci mužstva ptali, zdali někdo hraje na nějaký hudební nástroj, přihlásil jsem se a řekl: "Já hraju na gramofon." Nejprve z toho byl malér, že jsem drzý. Druhý den mě ale vojáci poslali pro gramofon a desky do Prahy. Dostal jsem tedy propustku a poté klukům
do pochodu vyhrával. Místo trestu, jsem byl za hudbu nakonec chválen. Nadále jsem tedy všemožně provokoval, neposlouchal příkazy a dostával za své chování různé tresty. Jedním
z těchto trestů byly také tzv. rajóny. Tedy uklízení pokojů, chodeb a také záchodků, z čehož jsem moc nadšený samozřejmě nebyl. Navíc jsem z těchto rajónů nakonec dostal žloutenku. Útvar mě tenkrát tedy musel poslat do nemocnice do Jaroměře, kam se mi samozřejmě nechtělo. Strava
v nemocnicích byla totiž ještě horší, než na vojně. Navíc žloutenkáři nedostávali vůbec nic. Den před odjezdem jsem si tudíž koupil s kamarády víno, salámy, nejrůznější dobroty a společně jsme vše naráz spořádali. A druhý den ráno, když jsem šel na vlak, který mě měl odvést do Jaroměře, jsem si dal na nádraží v Hradci Králové ještě vepřo knedlo zelo, a měl radost, jak jsem se na dietu v nemocnici připravil. Když jsem však do nemocnice v Jaroměři tenkrát dorazil, byl jsem velice nemile překvapen z toho, co jsem se dozvěděl. V noci totiž v tamější nemocnici zemřeli
na žloutenku dva vojáci, kteří porušili dietu. Den před svým propuštěním z nemocnice, utekli
do města a koupili si zavináče. Jejich těla však ještě nebyla úplně fit a noční jízdu se zavináči nepřežila. Měl jsem tedy velký strach, zdali své porušení diety přežiji.

Je zajímavé, jak tehdy probíhalo léčení žloutenky. Pamatuji si totiž, jak nás nemocné nutili chodit do kuchyně škrábat brambory pro ostatní pacienty, a přitom jsme měli onemocnění, které bylo přeci nakažlivé. Nepochopitelné. Škrábání brambor mělo snad jen jednu výhodu. Díky práci
v kuchyni jsem se totiž seznámil s doktorkou, pro kterou jsem později spravoval rádio. A jelikož, jak jsem již jednou zmiňoval, jsem na vojně být nechtěl, kdo by také chtěl. Napovídal jsem této doktorce, že ke spravení jejího rádia potřebuji speciální elektronku, 
která je k funkci naprosto nezbytná, a že mám tuto elektronku v Praze. Lékařka se kroutila jako žížala, spravit rádio ale chtěla, takže mi nakonec propustku do Prahy dala. Na chvíli jsem tedy zmizel z vojny a také

z nemocnice. Měl jsem sice ještě žloutenku, udělal jsem si ale pěkný výlet vlakem do Prahy.

Zhruba po jednom měsíci v nemocnici jsem se ze žloutenky nakonec naštěstí vyléčil a nastoupil opět na vojnu, kde se však vše opakovalo. Neposlušnost, rajóny, žloutenka, nemocnice. Vše zase znovu od začátku. Útvar už byl ze mě tedy zoufalý, nechtěl mít se mnou starosti a tak mě raději poslal domů, abych se uzdravil sám. Když jsem se naštěstí opravdu znovu uzdravil a blížil se den nástupu na vojnu, přišla mi z vojny modrá knížka[6]. Bylo tedy vyhráno. Měl jsem sice dvakrát žloutenku, mohl i zemřít, na vojnu jsem však už naštěstí nemusel,
a to bylo to hlavní.

Po přestěhování VTÚ z Podmokel do Prahy na Jenerálku jsme s kolegy zkoumali, jaké zbraně Němci za války používali a jak je sestrojovali. Dělali jsme tzv. reverzní inženýrství[7]. Výsledky našeho bádání zajímaly především generály, kteří chtěli, abychom jim v ústavu vše názorně demonstrovali. Já jsem byl pověřen seznámit se s námořními minami[8], které zůstaly v ústavu
v Podmoklech po Němcích. Miny, které jsem v ústavu prozkoumával, byly velice přelomovým vynálezem. Po vypuštění pod hladinu moře totiž poslouchaly signál z lodě, která je vypustila. Dokud tento signál miny slyšely, pluly stále rovně. Když poté loď, která minu vypustila, vypnula motory, a nastalo úplně ticho, nedostávala mina žádný signál z lodě a odbočila tedy od své dráhy o 90 stupňů. Kroužila kolem nepřátelské lodi, jezdila do spirály, až do ní nakonec narazila a vybuchla.

Poté jsem se zabýval prakticky už jen radiostanicemi. Dostal jsem vždy zadání, k čemu má daná radiostanice sloužit, zkonstruoval ji a uvedl do výroby. V roce 1960 jsem byl poté jmenován vedoucím útvaru mobilních radiostanic. Během činnosti v této funkci se mi s kolegy podařilo vyvinout řadu technicky náročných úkolů, které byly dokonce oceněny v ústavních soutěžích. Zařazení do této funkce však vyžadovalo odborné vzdělání, a proto jsem musel při zaměstnání navštěvovat střední průmyslovou školu. Průmyslovka mě tedy neminula. K tomu všemu jsem musel ve stejné době také napsat odbornou knihu, které měla dokládat mé technické znalosti. Zabýval jsem se v ní příjmem televizního signálu ve větších vzdálenostech od vysílače a také
v nepříznivých podmínkách. Kniha následně vyšla pod názvem: Dálkový příjem televise
a na obrázku jsou v ní dokonce zachyceni i moji dva kluci, Jára a Ládík, jak sledují stavbu převaděče. Vše se ale najednou samozřejmě nedalo stíhat. Zaměstnání, škola, práce na knize,
a tudíž jsem na průmyslovce propadl. Nestíhal jsem se učit. Musel jsem tedy opakovat jeden celý ročník. Nakonec jsem však průmyslovku dokončil, odborná publikace vyšla a já mohl dále pokračovat ve své oboru, ovšem již na vyšší pozici.

Mojí první radiostanicí byla radiostanice určená pro výcvik vojáků ve větroních[9], prostřednictvím které by mohl učitel, který stál na zemi, komunikovat s vojákem ve vzduchu
a říkat mu, co má dělat. Radiostanice se nazývala Skřivánek a vyráběla se později v Tesle Brno.
V případě této práce jsem však zažil také nehodu kluzáku, která bohužel skončila smrtí pilota. Každý větroň se totiž musí nějak dostat ze země do výšky, kde může za vhodných podmínek využívat pro další let vzestupných termických proudů nebo vzestupných proudů vzduchu zapříčiněných jeho prouděním přes horský terén. Za mých časů se běžně používaly dva způsoby vzletu. Vzlet za motorovým letadlem, tzv. aerovlek, nebo vzlet za navijákem. V případě této nešťastné události se použil aerovlek. Vzlet aerovlekem se provádí proti větru. Vlečným lanem je spojen motorový letoun s kluzákem na přídi větroně. Větroň jede po zemi a zrychluje vlivem přebytku tahu vrtule vlečného letadla z rychlosti nulové až do rychlosti odlepení. Po odlepení větroně od země má větroň snahu stoupat, vlečný letoun má však rychlost odlepení vyšší, proto po odlepení vlečného letounu přechází obě letadla z letu rovnoběžného s povrchem země

do stoupavého. Obě letadla pokračují v letu do potřebné výšky, až se poté odpoutá lano, které je spojuje a větroň může začít plachtit sám. Onoho nešťastného dne však došlo ke špatnému odpoutání lana, které zůstalo viset na kluzáku. Když se tedy kluzák přiblížil k povrchu země, chystal se přistát na letišti v pražských Kbelích, zachytilo ono nešťastné lano o zem, a větroň se zřítil k zemi. Pilot větroně byl bohužel na místě mrtev.

Ve VTÚ v Praze na Jenerálce jsem pracoval až do roku 1953. Po tomto roce jsme byli poté všichni převedeni do VÚST[10], který sídlil v Třebohostické ulici ve Strašnicích. Musel jsem tedy jezdit
z Dejvic do Strašnic. Prostory tohoto ústavu však velice brzy nevyhovovaly naší požadované práci a řada pracovišť byla roztroušena po Praze. Tehdejší ředitel proto prosadil plán o stavbě nového objektu. V roce 1952 tak vznikl nový areál VÚST na Praze 4 a společně s touto stavbou byla
v Praze 4 zahájena i stavba
Ústavu pro výzkum uhelných ložisek (UPUL). V roce 1958 byl do VÚST začleněn také tehdejší Výzkumný ústav pro elektrotechnickou fyziku a o 7 let později i Výzkumný ústav pro elektroakustiku. Tím se stal Výzkumný ústav 
pro sdělovací techniku A. S. Popova ve své doběnejvětší výzkumně-vývojovou organizací v bývalém Československu. Ze Strašnic se náš ústav tedy přestěhoval do Prahy 4, do Novodvorské ulice. Na Novodvorské vznikl nový velký areál, kolem něhož však nebylo široko daleko nic, jen planiny. Do práce jsme proto museli chodit v holínkách, jelikož bylo všude kolem bahno. Dnes to na Novodvorské vypadá úplně jinak.

Když jsem pracoval na Novodvorské, přihlásila se moje manželka do tamějšího stavebního bytového družstva. Dojíždět totiž každý den z Dejvic nebyla vůbec legrace. Cesta mi zabrala hodinu tam a hodinu zase zpátky. Manželka tedy doufala, že přihlášením se do stavebního družstva, získáme byt přímo na Novodvorské. V pořádníku na Novodvorské nás bylo však několik set a každý rok, když se postavil nový panelový dům, se mohlo nastěhovat zhruba dvacet lidí. Ovšem jen ti, kteří byli v pořadníku na předních místech. Na byty se v té době tedy čekalo
i desítky let. V našem případě přišla na manželku řada teprve až někdy před dvaceti lety, tedy krátce po revoluci. Zhruba po 40 letech čekání. Když manželce tuto zprávu tehdy oznámili, dojetím se rozbrečela. A když poté na vlastní oči spatřila ten nový nádherný třípokojový byt, byl její pláč doslova k nezastavení. Už to však nebylo dojetím, ale žalem. Manželka si totiž uvědomila, jak krásně jsme mohli těch 40 let bydlet, kdyby býval nebyl nějaký hloupý pořadník. Po revoluci jsme však byli již poměrně staří na nějaké velké změny. Do nového bytu jsme se tedy nenastěhovali a dál bydleli na Vršovickém náměstí, kde žiji dodnes. Nový byt na Novodvorské získal náš syn Ládík, který jej chvíli pronajímal a krátce poté prod
al.

Má manželka Jarka (ještě jako slečna)
Má manželka Jarka (ještě jako slečna)
Já s Jarkou
Já s Jarkou

[1]Jednalo se o jednu z tajných Hitlerových zbraní, kterými chtěl zvrátit průběh války. Zbraň však byla nasazena příliš pozdě, přestože bylo odpáleno přes 3000 kusů těchto raket a to nejčastěji
na Londýn a belgické Antverpy. Rakety byly odpalovány krátce po půlnoci, aby bylo dosaženo
co nejvyšších škod, a to s největším zaskočením obyvatelstva.
[2]Balistická střela je strategická raketa schopná dopravit s vysokou přesností na různou vzdálenost bojovou hlavici, vybavenou výbušninou nebo častěji jadernou či termonukleární náloží.
[3]Vojenský technický ústav.
[4]Zvaná také Velká říjnová socialistická revoluce, byl ozbrojený převrat, připraven z iniciativy
V. I. Lenina, vůdce bolševické frakce ruské sociálně demokratické strany. Revoluce významně ovlivnila celosvětové dění ve 20. století a odstartovala občanskou válku v Rusku. Následovalo vytvoření SSSR a rozšíření komunismu na podstatnou část světa.
[5]Německá společnost, založena v roce 1887 Emilem Rathenauem, která vyráběla elektronická
a elektrická zařízení.
[6]Modrá knížka byl v Československu a později České republice průkaz o neschopnosti vojenské služby.
[7]Proces, jehož cílem je odkrýt princip fungování zkoumaného předmětu, většinou za účelem sestrojení stejně či podobně fungujícího předmětu.
[8]Námořní miny slouží k pasivnímu ničení námořních sil nepřítele, k ochraně či blokádě přístavů a přístupových tras nebo k vytvoření bezpečných zón či naopak minových přehrad. Miny mohou plavat na hladině, pod hladinou, či mohou být položeny na dně. Podle způsobu aktivace se rozlišují miny kontaktní (iniciované nárazem), akustické (reagující na zvuk lodního šroubu), magnetické (iniciované magnetickým polem proplouvající lodi), tlakové či odpalované na dálku. Některé miny mohou kombinovat více způsobů inicializace, což samozřejmě znesnadňuje jejich likvidaci.
[9]Větroň (kluzák) je bezmotorové letadlo těžší vzduchu, s pevnými nosnými plochami, které startuje za pomocí tažného letounu prostřednictvím gumového lana z terénní vyvýšeniny nebo vytažením do výšky pomocí dlouhého lana a navijáku. Letovou výšku získává větroň
ve vzestupných vzdušných proudech, které se tvoří nad svahem, proti kterému vane vítr, nebo
v tzv. dlouhé vlně. Polohu v termických stoupavých proudech udržuje pilot kluzáku kroužením, podobně jak to dělají draví ptáci.
[10]Výzkumný ústav pro sdělovací techniku A. S. Popova. Posláním tohoto ústavu bylo provádět aplikovaný výzkum a ověřovací výrobu v oblasti bezdrátových sdělovacích systémů, polovodičových materiálů, pasivních radioelektronických součástek a na konec i akustických měničů. Ke vzniku tohoto ústavu předcházelo znárodnění a sloučení 81 soukromých firem slaboproudé techniky do národního podniku TESLA a také požadavky v letech 1947-1952
na vybudování elektrotechnického a elektronického průmyslu. V roce 1947 byla založena první vývojová organizace Ústřední vývoj TESLA. Z té vznikl v roce 1950 výzkumně vývojový závod TESLA Elektronik, jehož ředitelem byl jmenován Jiří Rada. Po roce 1950 došlo k přejmenování závodu
na TESLA Elektronik A. S. Popova. Reorganizací národního podniku TESLA Elektronik A. S. Popova vznikl poté Výzkumný ústav pro sdělovací techniku A. S. Popova.


Zařízení Suk, Svitava a Faun

Ve VTÚ a VÚST jsem pracoval převážně pro vojáky. Vykonával jsem vojenské úkoly. Když se však objevila NEP[1], byl vojenský program zastaven. Začalo se odzbrojovat, všude měl být mír,
a našemu ústavu tedy nezbývalo nic jiného, než se vrhnout na civil. V této době tak začal vývoj nové řady moderních rozhlasových přijímačů. Já jsem byl řešitelem kabelového přijímače Minor. Středovlnného rádia, které mělo již stereo[2] a navíc bylo přenosné. Možnost rádio přenášet byla zlomová. Byla to velká novinka. Do té doby existovala totiž jen elektronková rádia velkých rozměrů, která se tak jednoduše přenášet nedala. Dodnes si pamatuji ten den, kdy jsem Minora začal sestrojovat. Hlavním důvodem mého konstruování se stala má manželka Jarka, která chtěla mít na chatě na Radlíku u našich známých Bočanů, kam jezdila s dětmi, přenosné rádio. Toužila poslouchat hudbu. Vzpomínám si, jak mi tenkrát doslova řekla: "Dokud to rádio nedáš dohromady, nejezdi za námi." Samozřejmě s nadsázkou. Na konstrukci rádia jsem tedy intenzivně pracoval a nakonec je dal dohromady. V Tesle Přelouč se pak vyráběly tři prototypy. Prototyp A, B a C, které jsem musel dokonce předvádět v ÚDA[3], to si pamatuji. Tamějšímu publiku jsem vysvětloval, jak zařízení funguje. Svého prvního Minora, zkonstruovaného pro svou manželku, mám dodnes schovaného doma. 

Pro potřeby spojení armádních velitelských štábů jsem byl pověřen vývojem přenosné radiostanice s dosahem 10 km, která měla fungovat jako prodloužení telefonního vedení
v nepřístupném terénu. Tato radiostanice, s krycím názvem Suk, se vyráběla v Tesle Přelouč
a vyvážela se i do Jugoslávie. Zařízení Suk, to byla velká bedna, ve které byly dvě baterie, vysílač
a anténa. Tam, kde v terénu končil telefonní drát, například kvůli výskytu rokle nebo rybníka, se umístilo toto zařízení. Do něj se následně zastrčily telefonní dráty a na druhém konci, po 10 kilometrech, se postavilo stejné zařízení. Telefonní spojení tak mohlo bez problémů dál pokračovat. Pomocí tohoto zařízení, modelu však menších rozměrů, spolu komunikovali také policisté a vnitráci. Suk používali jako vysílačku. Zařízení měli schované v kapse, v odznaku
na klopě byl umístěn mikrofon, za hlavou sluchátko a v rukávu tlačítko pro zapnutí a vypnutí. Běžný člověk tedy ani netušil, že je policista či vnitrák vybaven kompletní radiostanicí, která mohla vše vysílat. Zařízení bylo konstruováno na principu tyčinkových elektronek[4] a patřilo
k tajným zařízením. Nesmělo se tedy mluvit o tom, za jakým účelem a pro koho bylo konstruováno.

Další radiostanicí, kterou byli vyzbrojeni vnitráci, byla radiostanice Faun. Faun byla klasická vysílačka o třech kanálech, která se následně vyvážela také do Německa a Jugoslávie. Civilní verzi této radiostanice jsem však do výroby nedostal. Dali mi na ni daň 200 %, tudíž si radiostanici nemohl nikdo koupit. Radiostanice Faun byla již konstruována na principu plošných spojů[5], technologii trvající dodnes, a vypadala jako radiostanice Volki Tolki. Dvě malé vysílačky, které se kupují dětem na hraní. Používají je ale také dospělí. Především lyžaři z Ruska a Polska, kteří chtějí na sjezdovkách v Alpách ušetřit za telefonní hovory.

V souvislosti s radiostanicí Faun si vzpomínám na jednu nemilou příhodu, která se udála
ve Výzkumném ústavu v Přelouči, od kterého jsem při konstrukci této radiostanice potřeboval vyrobit 5 plošných spojů. Ze začátku probíhalo vše hladce. S ředitelem tamějšího ústavu jsem se po telefonu domluvil na době dodání a do Přelouče jsem nechal dovést úplně nové vrtací stroje, určené pro výrobu plošných spojů, které pracovaly s velkou přesností. Následně se však vše zvrtlo. Bylo to na poradě, které se účastnili technici z Přelouče, vnitráci a já. Ona to vlastně nebyla ani porada. Na radě se totiž lidé radí, ale zde se všichni pořád dokola jen hádali. Celé dopoledne. Především kvůli tomu, co řekli technici, kteří najednou totiž přišli s tímto: "Pro Prahu nemáme čas něco vyrábět. Nemáme na to kapacitu, dostatek zaměstnanců." To mě tehdy vytočilo
a vnitráky také. Zvlášť, když už jsme byli na všem dohodnutí a v Přelouči stály naše vrtací stroje. Byla to podpásovka. Počkal jsem tedy, až nastane pauza na oběd a technici odejdou z kanceláře. Když se tak stalo, a já zůstal s vnitráky v kanceláři sám, zeptal jsem se jich: "Viděli jste někdy, pánové, jak se takové plošné spoje vyrábí?" Oni prakticky jednohlasně odpověděli: "Ne." Řekl jsem tedy ještě: "Ředitel vám jejich výrobu jistě rád ukáže." Vnitrákům se můj nápad zalíbil. Okamžitě se proto zvedli ze židlí a společně jsme šli všichni za ředitelem do jeho kanceláře. Já jsem samozřejmě nepotřeboval vidět, jak se plošné spoje vyrábí. Znal jsem to velice dobře. Chtěl jsem se však podívat do výrobní haly ústavu a osobně se přesvědčit o nadměrné pracovní vytíženosti zaměstnanců.

Ředitel ústavu v Přelouči s prohlídkou souhlasil a osobně nás do výrobní haly doprovodil. Tam jsme se všichni na vlastní oči přesvědčili, jak to v Přelouči chodí. Když jsme totiž vešli do výrobní haly, stála před stroji jen jedna slečna. Jediná zaměstnankyně. Víc nikdo. Zeptali jsme se tedy této slečny, kde jsou ostatní zaměstnanci, proč nepracují, a ona odpověděla: "Oni měli už všechno hotové. Šli domů." Vnitrákům spadla brada. Mně však prudce stoupl tlak. Tušil jsem to. Tušil jsem, že se technici jen vymlouvali. Celé dopoledne se s námi hádali kvůli výrobě 5 plošných spojů, které kvůli pracovní vytíženosti zaměstnanců prý nemohli vyrobit, a přitom ve výrobně nikdo neměl, jak se říká, do čeho píchnout. Zaměstnanci měli hodinovou mzdu, takže byli samozřejmě rádi, když nemuseli pracovat. Jejich nadřízení je však měli hlídat a po dokončení úkolu jim zadat další. Například mé plošné spoje. Po tomto velkém faux pas, které mohlo skončit také hromadným propouštěním, vzalo vedení ústavu své předchozí rozhodnutí zpět a plošné spoje mi nakonec nechalo velice ochotně vyrobit.

Dříve bylo vůbec všechno na dlouhé lokte. Dneska, když potřebuje můj syn Jára k práci plošný spoj, napíše jednoduše e-mail do firmy, která plošné spoje vyrábí, a za 10 dní má hotový spoj
v poštovní schránce. Rychle a bez problémů. To za minulého režimu vůbec neexistovalo. Podniky dělaly se vším fóry. Neustále hledaly výmluvy, proč nemohou danou věc vyrobit, jak nemají kapacity, a ve skutečnosti byly jen líné. To se také potvrdilo v Lanškrouně, kam jsem jel jednoho dne kvůli plošným spojům s náměstkem ministra vnitra. Po příjezdu na toto místo jsme sháněli ředitele ústavu, s kterým bychom vše projednali, podobně jako v Přelouči. Ředitel však ve své kanceláři nebyl. Zaměstnanci nás tudíž poslali do kanceláře k vedoucímu oddělení. Ten ve své kanceláři seděl, byl však zaneprázdněn telefonátem. Posadili jsme se tedy s náměstkem na křesla před kanceláří a čekali, až nás vedoucí oddělení pozve dál. Uběhlo 5 minut, 10 minut, 20 minut
a stále nic. Vedoucí nepřetržitě telefonoval. Jak jsme však z poslechu postupně zjišťovali, jednalo se o soukromý telefonát. Náměstek tedy začínal pomalu rudnout rozčílením. I přesto však v klidu nadále vyčkával v křesle. Uběhlo dalších 10 minut, když se z kanceláře najednou ozvalo: "Můžete dál." Pobouřený náměstek vyskočil z křesla jako čertík z krabičky a po vstupu do kanceláře ihned spustil na vedoucího: "Víte, koho jste nechal čekat? Víte, kdo já jsem? Co si to dovolujete? Půl hodiny tady kecat s nějakým kamarádem! V pracovní době!" Bylo vidět, jak vedoucí začíná ztrácet pevnou půdu pod nohama. Jak začíná mít strach. Dokonce se náměstka i zeptal: "A to mě
za to můžete nechat zavřít?" Nevím, jak přišel na takový extrém. Náměstek mu však velice pohotově odpověděl: "My osobně ne, máme na to však lidi." A přitom se na mě mírně pousmál. Po této zkušenosti si myslím, že vedoucí už nenechal nikdy nikoho čekat.

Další zařízení, určené ke komunikaci, bylo zařízení Svitava. Toto zařízení se jmenovalo po Ing. Svitákovi, který pracoval, tuším, pro ministerstvo vnitra. Svitava byl přístroj, který fungoval
po celé Evropě a sloužil k dorozumívání československých špionů v zahraničí. V dnešní době bychom mohli toto zařízení nazvat pagerem[6], který byl v Československu poměrně hojně využíván před příchodem mobilních telefonů[7]. Princip pageru a zařízení Svitava byl podobný. Jednalo se o malou krabičku, velikosti krabičky od cigaret, kterou mohl dotyčný nosit neustále
při sobě. Když majitele této krabičky někdo sháněl, začala krabička vibrovat a na displeji se
v případě pageru objevilo telefonní číslo dotyčného, který majitele pageru sháněl. V případě Svitavy se na displeji ukázal červený terč. Tedy upozornění, že agenta volal jeho nadřízený
a že mu má z nejbližšího telefonu zatelefonovat zpět. Zařízení Svitava fungovalo díky vysílači Topolná[8], který stojí na Moravě. Informace se k majiteli Svitavy dostaly prostřednictvím rozhlasového vysílání. Mezi hudbou byl vysílán frekvenční kód. Ten však trval pouhých 200 ms[9]. Normální člověk si tedy vůbec nevšiml, že byla vysílána nějaká zpráva.



[1]Novaja ekonomičeskaja politika - Nová ekonomická politika.
[2]Technologie, umožňující prostorové zobrazení. V případě zvuku je to stereofonie. Jedná se
o vícekanálový záznam, přenos a reprodukci zvuku, který má v posluchači vyvolat prostorový dojem. Původní systémy záznamu a přenosu zvuku nepoužívaly stereo efektu, byly pouze monofonní (jednokanálové).
[3]Ústřední dům armády. Předchůdce Dukly. Vojenská sportovní organizace Československé lidové armády po únoru roku 1948.
[4]Tyčinkové elektronky představují poslední vývojový stupeň v konstrukci bateriových elektronek. Pracují na principu elektronové optiky a jedinou částí převzatou z klasických elektronek je přímožhavená katoda. Všechny ostatní elektrody jsou tvořeny tyčinkami obdélníkového nebo kruhového průřezu, které jsou umístěny rovnoběžně s vláknem katody.
[5]Plošný spoj se používá pro mechanické připevnění a současně pro elektrické propojení elektronických součástek. Součástky jsou propojeny vodivými cestami, které jsou vytvořené leptáním z měděných folií nalepených na izolační laminátové desce. Desky plošných spojů umožňují v dnešní době výrobu levných a současně také dostatečně robustních a kvalitních elektronických zařízení.
[6]Malé osobní telekomunikační zařízení. Umožňuje přijímat krátké textové nebo číselné zprávy. Signál digitálního pageru byl dříve dostupný pouze v Praze a několika málo větších městech.
V České republice dnes fungují dvě pagingové sítě, analogová a digitální.
[7]Prvním pokusem o takové zařízení se stal autotelefon, který představily Bellovy laboratoře
v USA. Jednalo se o hovory z auta. Autotelefony, nebo také radiotelefony, se začaly montovat
do aut v 50. letech 20. století v USA. Měly však malý dosah a fungovaly jen ve velkých městech. Koncem 70. let se tyto radiotelefony objevily také v automobilech v Československu. Mobilní telefon byl poprvé vyzkoušen 3. dubna roku 1973 svým vynálezcem, Američanem Martinem Cooperem, při procházce New Yorkem. Martin Cooper měl v té době v ruce sice přístroj vážící jeden kilogram, i tak se na něj ale všichni dívali. Šlo o převratný vynález, bez kterého si dnes lidé neumí představit svůj život. Mezi obyčejné lidi se však mobilní telefon dostal o deset let později
a onen vývoj stál přes 100 milionů dolarů. Na našem území byla první mobilní síť spuštěna 12. září roku 1991 a k hovoru se mohl využívat jediný mobil Nokia MD59, který vypadal jako polní vysílačka, vážil přes 4 kg a stál více než 60 000 Kč (průměrný měsíční plat byl tehdy kolem 6 500 Kč). Minuta hovoru stála 20 Kč a platilo se i za příchozí hovory.
[8]Dlouhovlnný vysílač, sloužící k rozhlasovému vysílání, který je v provozu od roku 1951. Vysílač stojí na Moravě u stejnojmenné obce. Součástí vysílače jsou dva stožáry, z nichž každý je vysoký 270 m.
[9]Milisekunda (tisícina sekundy).